Hoření Samec a Kubala: „Mladí dospělí vnímají, že ceny bytů jsou šílené. Pořád ale věří, že to nějak zvládnou“

Aktuálně.cz ve svém speciálu přináší příběhy lidí, kteří se rozhodli jít jinou než tradiční cestou a zkouší jiné formy bydlení – staví si tiny housy nebo maringotky, využívají sdílené nebo komunitní bydlení. Ačkoliv se jedná o menšinovou reakci, je vhodné pokusit se zmapovat, co je k tomu vede. Některé odpovědi přináší aktuálně řešený projekt Dráhy bydlení mileniálů.

„Za posledních pět nebo šest let vzrostly ceny nemovitostí téměř dvojnásobně. To je dobrá zpráva pro vlastníky nemovitostí. Pro lidi, kteří by si rádi vlastní bydlení pořídili, už však tolik ne, bydlení se pro ně totiž stává finančně nedostupným,“ vysvětluje Tomáš Hoření Samec, jak jsme se do této situacie dostali, a upozorňuje na slabinu českého systému bydlení, který je podle něj přiliš založen na vlastnickém a soukromém nájemním bydlení. Chybí tak alternativy, které by umožnily „rozředit“ tlak na tyto dominantní formy bydlení a krize bydlení se v posledních letech začala dotýkat také střední třídy, což je v Česku nový fenomén. „Navíc se ještě více posiluje významná role rodiny, díky níž mohou mladí lidé dosáhnout na hypotéku – rodiče či příbuzní se za ni zaručí, nebo jim předají zamýšlené dědictví o něco dříve, aby mohlo dojít k nákupu vlastního bydlení. A je otázka, jak to bude dál, protože tohle nepůjde donekonečna,“ obává se Hoření Samec.

Petr Kubala na základě proběhlého výzkumu potvrzuje, že tendence osamostatnit se do individuálního vlastnického bydlení je velmi silná: „Po vlastnickém bydlení toužilo 95 procent dotázaných. Když jsme se potom ptali na reálné aspirace, tak se jednalo asi o 75 až 80 procent,“ vypočítává. Celé to potom vede k tomu, že v takto jednostranně pojatém systému můžeme ztrácet jistou míru představivosti, jak o bydlení uvažovat. Lidé si zároveň zvykli nespoléhat příliš na stát. „Lidem chybí vědomí, že se mohou ozvat a něco od státu chtít, protože bez jeho intervence se dál pravděpodobně neposuneme,“ uvádí Hoření Samec. To se také odráží ve způsobech, jakými mladí lidé nabývají nemovitosti. „Pokud se podíváme na lidi ve věku 18 až 35 let, tak 40 procent z nich bydlí ve vlastním. Zhruba polovina z nich dostala bydlení od rodičů – buď darem, nebo dědictvím – a čtvrtina získala významnou finanční injekci větší než 25 procent z ceny nemovitosti. Takže asi jen čtvrtina lidí, kteří bydlí ve vlastním, byla nucena si byt či dům pořídit za tržních podmínek bez finanční injekce od rodičů. Zbytek bydlí v nájemním bydlení s tím, že ideálně by se při zakládání rodiny rádi přestěhovali do vlastního,“ popisuje výstupy z projektu Kubala.

Proč je nájemní bydlení vnímáno jako něco podřadného? Co by to mohlo změnit? Rozhovor s oběma sociology je dostupný online. 

Hoření Samec byl také hostem podcastu Věda na dosah, ve kterém vysvětluje, z jakého důvodu prudce rostou ceny bydlení a jaký vliv na ně měla pandemie, proč je při případném řešení klíčová ochrana životního prostředí, jestli skončíme jako důchodci v karavanech nebo čím se můžeme inspirovat v Berlíně. „Může být problematické, že člověk, který se narodil třeba v Praze, vyrůstal v ní a má tady všechny vazby, tak najednou zjistí, že je z toho města vytlačený, nebo se musí nedobrovolně stěhovat. To už je diskutabilní, zda se jedná o systémově žádoucí stav, nebo ne,“ zaznívá například v podcastu, který je k dispozici na webu či prostřednictvím služby Spotify.