Sloboda k problematice pohlavní identity: "Žijeme ve společnosti, která vyžaduje, aby děti i dospívající byli správným klukem a správnou holkou"

Článek Maminko, chtěl bych být holka představuje čtenářům problematiku pohlavní identity. Podle sexuoložky Hany Fifkové, která se dlouhodobě zabývá transsexualitou, dětských klientů, kteří se na ni kvůli poruše pohlavní identity obrací, dlouhodobě přibývá. U dětí v předškolním či mladším školním věku lze mluvit o jednotkách případů ročně, u dospívajících mezi 13 a 17 lety to jsou desítky ročně. Nejčastěji se jedná o dívky, které se cítí být chlapci. Není to tak, že by tyto osoby přibývaly v populaci, podle Fifkové jen dnes více mladých lidí dokáže pocit odlišnosti pojmenovat a vyhledat odbornou pomoc.

S fenoménem se však pojí také řada překážek spojených s reakcí okolí na odchylky od společenských norem. „Žijeme ve společnosti, která vyžaduje, aby lidi a i děti, zvláště dospívající, byli správným klukem a správnou holkou. Sám mám čtyřletou dceru a tlak okolí na to, aby vypadala a chovala se jako holčička, a tlak na chlapečky už od velice nízkého věku na to, aby nedělali holčičí věci nebo si třeba nebrali růžové šaty, je veliký a často zcela absurdní,“ uvádí k tomu Sloboda. Situaci neulehčuje ani silná genderovost českého jazyka. „Možnost ‚schovat’ se či ‚neřešit’ nějakou trans-situaci ve vztahu ke svému genderu je daleko složitější – na rozdíl třeba od zemí, kde se mluví anglicky a kde se rod vyjadřuje jen občas, třeba v zájmenech nebo označeních osob,“ dodává.

Co je pozoruhodné, že společenské vnímání problému se liší podle pohlaví. K dívkám, které se cítí být chlapci, se okolí staví vstřícněji. Tím, že toleruje klukovské chování, zájmy či oblékání, mohou lépe zkoumat a přijímat novou identitu. „Ale ve chvíli, kdy se chlapec začne projevovat femininně, jeho okolí si ho všímá. Chlapci, kteří nesplňují společenské rodové stereotypy, jsou významně častěji obětí školní šikany než dívky,“ uvádí Fifková.

Článek také zmiňuje legislativní souvislosti, protože úřední změna pohlaví je v Česku stále ještě podmíněna chirurgickým zákrokem. Řada lidí si však takový zákrok nepřeje, nebo ho kvůli zdravotním důvodům nemůže podstoupit. Zároveň předloňský verdikt Evropského soudu pro lidská práva v reakci na jeden z případů ve Francii rozhodl, že stát nesmí podmiňovat změnu pohlaví chirurgickou operací s nezvratnými následky.

Podle novely rozpracované bývalým ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem by sice měla být úřední změna pohlaví v Česku možná bez nutnosti operace, a to na základě potvrzení od sexuologa, tuto novelu však kritizovalo Ministerstvo vnitra. Mezi obavami například zaznělo, že by si lidé díky výraznému zjednodušení celého procesu měnili pohlaví z legrace či bez uvážení. Na to reaguje Sloboda: „Nevidím v tom problém, jelikož novela zákona má i tak mnoho pojistek. A představa, že by si lidé chodili na úřad měnit pohlaví, jako by si chodili ke kadeřníkovi obarvit vlasy namodro, je zcestná.“ Podle něj by se dotyčný musel podle novely například zavázat ke změně údajů ve škole, v práci, na věrnostních kartách, v bance a na řadě dalších míst, což by případné vtipálky odradilo.

Celý článek naleznete v aktuálním čísle časopisu Týden, případně ve formátu PDF níže.