Nešpor: „Skuteční ateisté se v Česku vyskytují jen v jednotkách procent“

V anotaci uvádíte, že se jedná o první monografii věnující se celým dějinám Československé církve husitské. Proč myslíte, že se tomu tématu nikdo předtím podrobněji nevěnoval?

Netvrdím, že se tomu nikdo podrobněji nevěnoval, existují sborníky zabývající se historií církve. Většinou jsou ale právě z prostředí této církve, takže ne vždy je můžeme považovat za plně objektivní. Církev má velmi dobře zpracované její počátky, k tomu existuje několik knih, nicméně později o to téma vědci zvenku ztratili zájem. Pozdější, z mého pohledu neméně zajímavé dějiny církve, jsou tedy zpracovány jen velmi kusým způsobem. Mým cílem je, aby celé dějiny byly zpracovány standardně.

Nedávno tato církev oslavila 100 let od svého vzniku. Vyšla při této příležitosti nějaká publikace věnována její historii? Jak často nějaké sborníky vznikají?

Vydali si sborník k 90. výročí – to se často neděje. Kolektivní práce na různá témata z historie této církve vznikají poměrně často. Ke stému výročí vyšly dvě publikace, biografický slovník významných představitelů církve a výtvarná publikace pojednávající o zhruba 60 nejvýznamnějších chrámech této církve. Obojí je dobře zpracované, ale jsou to jen dílčí kroky.

Čím se tato církev liší z hlediska historického vývoje – kdy měla třeba nejvyšší počet členů? A jak je tomu dnes?

Církev vznikla nespokojeností části duchovních a mnoha věřících s fungováním římskokatolické církve, kteří ji opustili a založili si vlastní. Vědomě ji budují na takovém pomezí – nejsou nadnárodní katolickou církví, ale nejsou to ani protestanti. Jsou někde mezi, i proto asi ve své době byli pro velké množství lidí nejsympatičtější volbou. Pokusy o založení podobné církve byly i v jiných zemích a v jiných dobách, ale nikdy tak úspěšné. Počet členů Československé církve husitské rostl až do 50. let minulého století byl asi milion a byla to druhá nejpočetnější církev v Čechách. Od té doby obecně značně poklesl počet věřících u lidových církví, dnes je to zhruba 25 tisíc, což je sice poměrně málo, i tak je to ale čtvrtá nejpočetnější česká církev.

Říkal jste, že pokusy proběhly už předtím, proč to ale zrovna téhle církvi vyšlo?

Před sto lety, kdy Československá církev husitská vznikla, byla římskokatolická církev silně podezřelá z příliš vřelého vztahu k Rakousko-Uhersku, takže odpor k ní byl docela veliký. K tomu se připojily i další problémy, římskokatolická církev byla totiž velmi tradicionalistická. Značné množství lidí chtělo církev, co by odpovídala na problémy moderní doby – to římskokatolická církev nesplňovala. Zároveň rostl i zájem o národní českou církev, která by akcentovala dědictví české reformace. Nabídka se tedy potkala s poptávkou, proto byl ten pokus tehdy asi tak úspěšný.

Jak je to s církví teď? Snaží se aktivně nabírat nové členy?

Určitě se snaží, a nemohu říci, že by byla úplně neúspěšná. Tyto úspěchy nicméně zatím nepokrývají to množství členů, které jim ubývá.

Zajímáte se o způsoby pochovávání mrtvých, má v tomto ohledu církev nějaká specifika?

Dnes už tolik ne, ale když vznikala, byla specifická ohromně. Byla to první česká církev a jedna z prvních církví v Evropě, která byla pro kremaci. V meziválečném období existovalo více kolumbárií ve sborech této církve než kdekoli jinde. Dnes ho najdete na každém hřbitově, o toto rozšíření se husité z velké části zasloužili.

V rámci projektu po částech vydáváte zredigovanou verzi textu Povstání z pokleku od Zory Procházkové a Jana Davida. Věnují se v něm pozorování bohoslužeb pražských církví v 60. letech 20. století a jejich hodnocení. Jak se v něm vyjadřují právě o husitech?

Napřed bych se chtěl vyjádřit k tomu textu obecně – autoři publikace Povstání z pokleku obešli všechny bohoslužby všech tehdy v Praze fungujících církví, čímž nám poskytli cenné informace o náboženském životě v Čechách během 60. let. Těch jinak máme jen velmi málo, máme vnější zdroje a paměti vysoko postavených duchovních, ale jak to fungovalo pro běžně věřící, o tom nevíme skoro nic. Jak se vyjadřují konkrétně k husitům – řada bohoslužeb tehdy fungovala jako „automaty“. Duchovní byli zatlačeni za dveře kostelů, bylo jim dovoleno vést bohoslužby a tím to haslo. Mnoho z nich to vedlo k neinvenčnímu jednání, k tomu se autoři vyjadřují i v případě husitské církve. Na druhou stranu, jsou tam momenty, kdy se to duchovní snažili překročit. Ta církev měla za komunismu několik významných duchovních spolupracujících s komunistickým režimem, například patriarchu Miroslava Nováka, který byl ale zároveň hluboce věřícím a snažil se vytvořit nějakou syntézu mezi režimem a funkčním křesťanstvím. Mně přijde zajímavé, jak pozitivně byl vnímán svými souvěrci, když byl na vrcholu svých sil, byl autoritativní, zajímavou, přínosnou osobností, přestože byl exponent režimu, který se k církvím choval špatně.

Celý výzkum je historicko-sociologickou syntézou. Co může ten sociologický pohled ve výzkumu přinést?

V podstatě přináší nový, modernější pohled na starší data. V rámci výzkumu mám například příležitost stará empirická data analyzovat způsobem, který tehdy třeba nebyl dostupný. Sociologický pohled zároveň umožňuje postižení nějakých typů skupinové dynamiky, jak fungovalo to společenství jako celek. Myslím si, že nemá smysl psát dějiny této církve „shora“, někdy se totiž určité skupiny této církve chovaly diametrálně odlišně, to co přicházelo shora interpretovaly odlišně – právě toto umožňuje zkoumat sociologie.

Členové této církve postupně ubývají, je podle vás možné, že v dohledné době úplně přestane existovat?

Ne, určitě ne. I kdyby měli jen jednoho věřícího a 200 kostelů, nepřestanou existovat. Ten pokles bude asi ještě trvat, z toho budou vyplývat otázky týkající se například majetku, ale neobával bych se, že tento proud křesťanské zbožnosti v dohledné době zanikne.

Jak velký majetek v současnosti husité vlastní?

Nejsem si jistý, ale myslím si, že to bude zhruba 200 kostelů a modliteben, možná i o něco více. Někdy jde o pronajaté místnosti, někdy jsou to naopak obrovské katedrály.

Jak velký dopad má tato církev na fungování společnosti? Jak na tom oproti ní jsou ostatní církve?

Husitská církev má dopad velmi malý. Jiné už tolik ne – například katolická církev je tu největší společenskou organizací. I v silně odcírkevněné společnosti, jako je ta česká, nejsou náboženská společenství a jejich veřejné vystupování úplně bez vlivu, jednak protože je to nějaký typ minulosti, ke kterému se vztahují i post-křesťané, jednak je to garance nějakých hodnot. Jako příklad bych uvedl asi deset let starou aféru, ve které bylo jedno církevní společenství obviněno z defraudace. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že šlo o špatně zaúčtovanou varnou konvici. Kdyby tohle udělala jakákoli jiná organizace, takhle velká aféra by z toho nikdy nevznikla, ostatně myslím si, že i kdyby jakákoli jiná organizace byla zapojena do nějaké menší krádeže, takhle velká aféra by z toho nevznikla. Od církví se stále předpokládá, že jsou lepší, že garantují nějaké společenské hodnoty. Jestliže toto předpokládají i ateisté, i oni v něčem církve potřebují.

Co mohou dnes církve dělat?

V první řadě samozřejmě zvěstovat evangelium a z něj vyvozovat řešení problémů praktického života. Ta křesťansky podmíněná řešení jsou pro věřící víceméně závazná, pro nevěřící je to jeden z možných hlasů, i tak ale hlas poměrně dost důležitý.

Jsou v současnosti nějaké atraktivnější formy religiozity než právě křesťanství, ke kterým lidé „mizí“?

Magické kameny, buddhismus, léčitelé a podobné věci. Nebo dost možná směsice všeho. Každý si vytváří svůj individuální obraz světa, který má různé náboženské dimenze, to je velmi výrazný projev současné religiozity, ve kterém jsou křesťanské církve jen jedním z „dodavatelů“.

Je podle vás tedy v současné české společnosti vůbec možné být vyloženě ateistou?

Myslím, že moc ne. Před deseti lety jsem na to dělal výzkum, kde jsme se lidí ptali, zda věří na peklo, nebe, magické kameny, reinkarnaci a podobně. Pokud v tomto výzkumu respondent označil dvě a více položek, byl označen za někoho, kdo ateistou není. Takovýchto odpovědí bylo 85 %. Skuteční ateisté tu podle tohoto výzkumu jsou jen v jednotkách procent. Česká společnost se v tomto moc neliší od jiných současných společností, jen je tu větší odpor k církvím. Na druhou stranu, je dost možné, že další státy budou tento vzorec následovat, protože odpor k církvím se poslední dobou zvětšuje i v ostatních zemích.