Vydáno: 22. 8. 2012
Ostatní

Rozloučení z pera Michala Illnera, Zdeňka R. Nešpora a Jiřího Večerníka.

Odešel Miloslav Petrusek


Českou sociologii postihla těžká ztráta. V neděli 19. srpna zemřel ve věku 76 let Miloslav Petrusek – jedna z jejích nejvýznamnějších současných osobností. Zlínský rodák, absolvent brněnské univerzity – vystudoval zde filosofii a dějepis, v 60. letech odborný asistent v Ústavu marxismu-leninismu, resp. Ústavu sociálně politických věd Karlovy univerzity, kde se jako člen týmu Pavla Machonina účastnil proslulé sociologické analýzy sociální stratifikace československé společnosti a přispěl kapitolou o sociálních kontaktech a sociopreferenční orientaci do normalizačním režimem proskribované publikace Československá společnost.

 

foto: Michal Kotík


Po delším působení za obtížných normalizačních podmínek na katedře sociologie Filozofické fakulty Karlovy Univerzity odchází Petrusek do „vyhnanství“ v Knihovním a informačním středisku Univerzity Karlovy, jehož klidné prostředí mu paradoxně umožňuje věnovat se studiu odborné literatury a intelektuálně se vyzbrojit pro nejplodnější fázi svého života, kterou mu jako mnohým českým humanitním intelektuálům otevřela v roce 1989 „sametová revoluce“. Miloslav Petrusek se stává profesorem a po jistou dobu prorektorem Karlovy univerzity, zakládá Fakultu sociálních věd UK a je jejím prvním děkanem, je předsedou Masarykovy české sociologické společnosti, členem Učené společnosti ČR, Polské sociologické společnosti a Ruské akademie společenských věd, členem redakční rady Sociologického časopisu / Czech Sociological Review a redakčních rad dalších společenskovědních časopisů, získává řadu domácích i zahraničních ocenění atd.

 

Především však je velmi plodným autorem a skvělým pedagogem. Opouští vody empirické sociologie, kam jej zanesla 60. léta, a stává se suverénním autorem či spoluautorem knižních prací, studií a esejů věnovaných dějinám sociologie a zejména sociologie české, sociologické teorii, obecné metodologii, sociologii umění a literatury, postavení a společenské úloze sociologie. Jako významný český intelektuál komentuje aktuální společenské problémy české společnosti. Málo připomínaná je Petruskova zásluha jako vedoucího redakční rady o vydání Velkého sociologického slovníku – úctyhodného encyklopedického díla z roku 1996 a jeho podpůrná role v pozadí Sociologického nakladatelství SLON. Svůj talent, znalosti a energii věnuje Petrusek domácí intelektuální scéně a nepodniká exkurze do světa mezinárodních výzkumných projektů a na ně navazujících publikací. Překládá však zahraniční literaturu – např. Baumanovy Úvahy o postmoderní době.

 

Miloslav Petrusek byl také okouzlujícím řečníkem a pedagogem, miláčkem studentů, jejichž práce vedl, s kterými si rozuměl a uměl je motivovat. Pro jeho přednášky na Fakultě sociálních věd musely být vyhrazeny ty největší posluchárny. Byl také znalcem a milovníkem umění, krásy, půvabu a elegance v jejich hmotné, symbolické i lidské podobě.

 

Dnes už Milan, jak jsme jej všichni oslovovali, zasedá kdesi na českém sociologickém Olympu spolu s T. G. Masarykem, J. L. Fischerem, Pavlem Machoninem a dalšími a shovívavě se dívá, jak naložíme s jeho odkazem. Nám dole bude chybět.

 

Michal Illner

 

Miloslav Petrusek v dějinách české sociologie

 

Vlna pozdních letních veder, která místy zřejmě překročila rekordy posledních sta let měření, nám vzala Milana Petruska. Odešel sice nemocen, ale v plné práci: v týdnu před jeho smrtí jsme pracovali na souborných Dějinách české sociologie, na jejichž vydání se tolik těšil, a Milan psal lektorský posudek na čtyřicet let opožděné vydání knihy Jiřiny Šiklové o levicových studentských hnutích konce šedesátých let. Byl to asi jeho poslední text, ještě předtím však stačil popřát Ivo Možnému k pětasedmdesátce, sociologicky zhodnotit dílo Václava Havla i teoretickou stránku současné české sociologie…

 

Nechci soudit, byl-li Milan Petrusek největším českým sociologem posledních sta let, docela určitě však byl největším učitelem sociologie. A to jak přímým (v letech 1967–1980 působil na Filosofické fakultě UK, v roce 1990 spoluzakládal novou Fakultu sociálních věd UK), tak nepřímým prostřednictvím svých knih a dalších textů. První skvělou učebnicí byla již jeho Sociometrie (1969), lví podíl měl také na Malém sociologickém slovníku (1970), třebaže jeho editoři již nesměli být uvedeni, na svou dobu vynikající byla rovněž skripta Úvod do studia sociologie (1978), jejichž druhý díl však již musel vyjít jako interní tisk Vítkovických železáren (1986).

 

Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech Milan Petrusek balancoval na samé hraně „dovoleného“ a spolu s dalšími tehdejšími sociology se upřímně snažil o zlidštění reálného socialismu, druhý příchod Antonína Vaňka na Filosofickou fakultu znamenal jeho konec: vyškrtnutý straník neměl na katedře marxisticko-leninské sociologie co pohledávat. V roce 1980 musel proto odejít, rozhodně však nepřestal vědecky pracovat. Prostřednictvím Sociologického obzoru, patrně jediného samizdatového sociologického časopisu světa, který psal a vydával s Josefem Alanem, publikoval pregnantní črty o československé společnosti i soudobé světové sociologii, jejímž se stal nepochybně největším znalcem. Svědectvím o tom je s dokonalou akribií psaná Teorie a metoda v moderní sociologii (1993), zásadní podíl na Velkém sociologickém slovníku (1996) a především Milanova nejmilejší kniha, samizdatová Alternativa (1986, oficiálně jako Alternativní sociologie, 1992).

 

Odmítl v ní oficiózní i služebné postavení sociologie, ať už ve prospěch jakéhokoli režimu, a zdůraznil její kritickou a humanistickou funkci, stejně jako nezbytný multiparadigmatický charakter. Přitom je smutnou skutečností, že tato vize zůstala po listopadovém převratu do velké míry oslyšena. Do české sociologie sice pronikly postmoderní přístupy, které Milan z počátku v opozici vůči tehdejší oficiální sociologii sám vehementně prosazoval, přes jeho veškerou snahu však nevyužila možnosti stát se skutečnou alternativou a vydala se spíš cestou „kopírování Západu“. Jiní by možná byli zhrzeni, Milan Petrusek to vzal jako fakt a vůči svým kolegům projevoval neskonalou blahosklonnost. Tam, kde byl autor těchto řádek sršatý, jeho starší kolega byl vlídný a přejný – třebaže věcně se naše hodnocení obvykle příliš nelišila.

 

V devadesátých letech a prvním desetiletí nového století Milana Petruska znovupohltila pedagogická a organizační práce, ne však natolik, aby nestačil vydat několik skvělých děl: encyklopedie Společnosti pozdní doby (2006) a České sociální vědy v exilu (2011) a společně s Janem Balonem úvahovou Společnost naší doby (2011). Ač se mohl uplatnit jako pregnantní analytik a komentátor společenských změn, jak o tom svědčí i posledně uvedené dílo, cítil svůj hlavní závazek jinde, v připomínání a doceňování tradice teoretického sociologického myšlení českého i zahraničního. Do této oblasti směřovaly jeho poslední badatelské počiny: významný podíl na Slovníku českých sociologů, který snad vyjde ještě letos, a koncepční práce na připravovaných Dějinách české sociologie. Ač se Milan jejich vydání nedožil, budou mu tato díla důstojnou památkou a lze jen hořce litovat, že už nestačil dopsat své dva poslední projekty: „sociologii na útěku“ a její „alternativní dějiny“.

Milý Milane, udělals dost, víc než kdokoli jiný, Pán Tě povolal – budiž Ti země lehká!

 

Zdeněk R. Nešpor

 

Odešel velikán české sociologie

Ta smutná zpráva zaskočila – Milan Petrusek byl nejen největší osobností soudobé české sociologie, ale už i jakousi institucí o sobě, s níž se počítalo. Kdybych parafrázoval Jana Wericha, byl „zámkem plným sociologů“ s almarami knih a článků o nejrůznějších teritoriích sociologického vesmíru. Byl encyklopedickým ústavem, který informuje a hodnotí, vykládá a shrnuje, navíc s nabádavým mravním imperativem.

 

Nelehko se rychle píší slova k uctění památky tohoto mimořádného badatele a pedagoga. Vždyť to bylo sotva včera, kdy jsme po redakční radě spolu hovořili o Nešporově projektu dějin české sociologie, do něhož naposledy přispěl knihou o osudech českých sociologů v emigraci. A bylo to snad předevčírem, kdy jsem mu předával svoji veršotepeckou zdravici k jeho pětasedmdesátinám se slovy – Všichni Ti blahopřejí, Milane, ale nikdo Ti nenapíše zdravici, jak to bývávalo v našem mládí.

 

Dovolil jsem si takto žertovat s ohledem na historickou zakotvenost našeho vztahu a jeho lehkou povznesenost. Od počátku do konce to byl ale vztah neučenlivého žáka ke shovívavému učiteli. Už v prvních dnech svého pražského působení Milan oslňoval svými znalostmi a strhující rétorikou. Vzpomínám, jaké nábožné ticho se vždy rozhostilo na zasedáních Machoninova týmu po jeho učeném a vybroušeném vystoupení.  K obnovení dechu musel zpravidla zavelet sám velký šéf!

 

Ano, byl to „velký šéf“ Pavel Machonin, který objevil a přitáhl Milana Petruska ze Zlína do Prahy, spolu s jeho přítelem a starším kolegou Zdeňkem Strmiskou. Dvě jména, o nichž jsme předtím netušili a která se pak vtesala do základních kamenů institucí obnovené české sociologie – katedry sociologie na Filosofické fakultě a Sociologického ústavu ČSAV. Před odchodem na fakultu – za svým životním posláním učitele – se však Milan zásadním způsobem podílel na velkém výzkumu sociální stratifikace v roce 1967.

 

Pokud jde o tento výzkum, nejenže ovlivnil jeho koncepci, ale ujal se té nejtěžší pasáže z empirických výsledků, totiž kapitoly o sociopreferenčních vztazích. Zatímco my ostatní jsme interpretovali data, on dostal prázdné tabulky – neboť lidé se nechtěli svěřovat s informacemi o svých přátelských a rodinných kontaktech. Pamatuji si jeho slova: „Tož budu psát o tom, co v datech není a proč vlastně.“  Již zde lze spatřovat zárodky jeho alternativní sociologie interpretující „datové prázdno“ a vyplňující mezeru mezi scientismem a každodenností.

 

Mrazivá doba normalizace dokázala kontinuitu jeho tvorby narušit, nikoli však přerušit. Velký učitel byl zbaven svého studentského auditoria, nikoli však umlčen. Našel si alternativní médium v Sociologickém obzoru vydávaném spolu s Josefem Alanem. Tehdy – zdá se mi – přece jen častěji psal o společnosti než o sociologii. Pak už to bylo zase naopak, čehož jsem trochu litoval. Kdykoli totiž Milan obrátil svoji pozornost k dění na české scéně, formuloval břitkou analýzu – ptal jsem se: proč tak nečiníš více, prosím?

 

V postnormalizačním čase ovšem tento neúnavný badatel a organizátor „činil více“ na mnoha polích: v budování nové instituce, v mezinárodních kontaktech, velkolepých edičních počinech a encyklopedických dílech. Přitom ani v době náročných funkcí a velkého spisování nelitoval času pro ta nejdrobnější dílka. Nepodlehl svodům kulometné e-pošty, nýbrž dbal na jemnost kultury všedního dne. A tak jeho dopisy a vzkazy, blahopřání a dedikace, psané kaligrafickým drobným rukopisem, vždy neotřelé a často v řeči vázané, jsou hodny ovinutí zlatou stužkou a zapůjčení příštímu životopisci.

 

Jiní, povolanější se ujmou (někteří už tak učinili) výkladu a zhodnocení Petruskova díla, které vznikalo po celých 45 let. Velký autor sám je zdaleka neuzavřel, měl další skvělé plány. Musíme litovat, že mu nebylo dopřáno je naplnit. Měli bychom být ale vděční za vše, co zanechal, ať vytištěné na papíře, nebo vtisknuté do hlav stovek svých dychtivých posluchaček a posluchačů. Vskutku dílo hodné velké sociologické instituce, které vytrvá – velké díky za ně, drahý Milane!

 

Jiří Večerník

 

Sdílejte tuto stránku

Připojené soubory

Připojené obrázky