Rozhovory v médiích: Dana Hamplová, Blanka Nyklová, Petr Sunega

Hospodářské noviny vyzpovídaly socioložku Blanku Nyklovou, která se dlouhodobě zabývá tématem domácího násilí. To bylo také předmětem výzkumu o Výzkumného centra domácího a genderově podmíněného násilí (ReCeGe), u jehož řešení stála právě Nyklová a jehož výsledky byly nedávno představeny při příležitosti závěrečné konference projektu. Socioložka je rovněž komentovala pro odpolední vysílání ČT 24 (čas videa 13:10). Mimo to Nyklovou nedávno citoval Deník referendum při zpracování tématu tzv. femicid.

V rozhovoru pro HN Nyklová konstatuje, že systémová změna v přístupu k obětem domácího násilí má zhruba 20 let zpoždění. Ke zlepšení situace nepomohlo ani nedávné odmítnutí senátorů a senátorek ratifikovat tzv. Istanbulskou úmluvu. „Tam to všechno už je, proč vymýšlet něco nového? Pokud někdo tvrdí, že s touto problematikou chce něco dělat, tak teď jsme měli šanci,“ podotýká Nyklová. „Pokud jde o samotné téma domácího násilí, násilí na ženách, sexualizovaného násilí, tak to rozhodnutí jde přímo proti tomu, co společnost chce. Protože většina české populace považuje tyto otázky za velice závažné, za něco, čemu není věnovaná dostatečná pozornost a mělo by se to řešit,“ vysvětluje.

Podle ní má ale zároveň česká společnost nepřesné představy o dopadech sexializovaného násilí, o tom, kde se děje, o vině. „Teď třeba máme kvantitativní výzkum za celou populaci, v němž se ukazuje, že ženy, které mají zkušenost s nějakou formou sexualizovaného násilí, mají v naprosté většině případů následky. Jen 18 procent žen, které mají tuto zkušenost, uvedlo, že žádné následky nepociťovaly, přitom čím závažnější forma násilí, tím závažnější a také trvalejší následky jsou. To myslím stále není bráno automaticky. Ale nemůžete zažít znásilnění a žádné následky nemít,“ popisuje zjištění z výzkumu Nyklová, která dává do protikladu k řadě soudních rozhodnutí, která následky nepředpokládají. „A to je v naprostém rozporu s odbornou literaturou. Stačí se obrátit na někoho, kdo má odborné zkušenosti a je schopný pracovat s traumatem,“ upozorňuje socioložka. Celý rozhovor je dostupný online (placený přístup).

--

Socioložka a vedoucí oddělení Sociální stratifikace Dana Hamplová se v průběhu své badatelské kariéry věnuje mimo jiné měření kvality života. Sem patří také fenomén štěstí, na který se ve svém nedávném vydání zaměřil časopis Žena a život. Hamplová v něm odpovídá na řadu otázek ohledně možností jeho zkoumání. Podle ní je důležité si uvědomovat, že každá kultura chápe štěstí jinak, proto bývají různá mezinárodní srovnání nutně zjednodušující. „Za velmi šťastné bývají považovány země Jižní Ameriky a například Dánové se také umisťují na vrcholu žebříčků. Když se ale podíváme na spotřebu antidepresiv, ta je v Dánsku daleko vyšší než v Česku. To samé platí o počtu sebevražd. Takže tyhle statistiky jsou vždy trochu zavádějící. Co se týče celkové kvality života, tak na tom určitě ve srovnání se zbytkem světa nejsme špatně,“ konstatuje Hamplová. Ta se ve svých výzkumech zaměřuje na subjektivní kvalitu života, a to formou dotazníků, jejichž prostřednictvím jsou lidé dotazováni na své pocity. „Další možností je také monitorování sociálních sítí. Zjišťujeme, jak se například mění jazyk jejich uživatelů, jestli se tam objevují více pozitivní, nebo negativní příspěvky,“ vypočítává různé možnosti výzkumnice.

V rozhovoru je také zmíněna publikace Proč potřebujeme rodinu, práci a přátele, kterou Hamplová napsala v roce 2015 a ve které popisuje právě tyto pilíře, které vedou ke spokojenému životu. „Důležitá je i otázka peněz. Neznamená to, že čím jsou lidé bohatší, tím jsou šťastnější. Od určité částky už není výše příjmu rozhodující. Pokud ale lidé každý měsíc řeší, jestli vyjdou do výplaty, samozřejmě se to na pocitu štěstí projeví. Je to trochu zacyklený kruh. Když půjdete na pracovní pohovor a budete spokojená sama se sebou, tak máte větší šanci uspět. A uděláte i lepší dojem na prvním rande. Obecně se dá říct, že spokojení lidé jsou produktivnější v práci, mají menší pravděpodobnost, že se rozvedou, jsou i zdravější a lépe se zotavují z nemocí,“ vysvětluje socioložka.

--

Magazín e15 se dotazoval ekonoma Petra Sunegy na výsledky výzkumu Postoje k bydlení, jehož výsledky byly nedávno představeny veřejnosti prostřednictvím tiskové konference. Sunega se v rozhovoru vyjadřuje například k současným problémům na trhu s bydlením. Podle něj problém nespočívá na straně nabídky, tedy v nedostatku bytů a domů. „Jakkoli by rychlejší výstavba určitě pomohla, problémem je hlavně vysoká poptávka a něco, čemu se říká ‚financializace‘ bydlení. Zjednodušeně řečeno jde o to, že bydlení se v posledních dekádách stává stále méně prostředkem uspokojení potřeby bydlet, tedy domovem, ale stále více investičním prostředkem, nástrojem, komoditou. Aby se ale dostupnost bydlení skutečně výrazně zvýšila, muselo by se stavět mnohonásobně více než nyní. To není reálné, ať už z hlediska developerů, nebo státu a samospráv, které tolik peněz nemají,“ vysvětluje základní příčiny toho, co dnes nejčastěji pojmenováváme jako nedostupnost bydlení.

A nejsou to jen sociologické průzkumy, o které lze tato tvrzení opřít. Sunega dodává, že skutečnost, že se role bytové výstavby neboli obecně nabídky přeceňuje, ukázaly například i závěry CERGE-EI z roku 2022. „K podobným zjištěním došli také autoři studie vydané začátkem roku, která zkoumala krátkodobou volatilitu cen bydlení v USA. Podle jejich odhadu by se nabídka musela zvýšit o 300 procent, aby ceny bytů pokračovaly ve svém předcovidovém trendu namísto jejich razantního růstu. To je opravdu mimo možnosti soukromého i veřejného sektoru,“ konstatuje ekonom. Podle něj je třeba spolu s výstavbou nutné přistoupit k nepopulárnímu zdanění prázdných neboli investičních bytů. „Vzhledem k tomu, že ceny nemovitostí raketově vzrostly, řada majitelů investičních bytů je nemusí pronajímat. Stačí jim zisk, který by měli z jejich prodeje. Kromě potenciálního výnosu z pronájmu existuje u investičních bytů právě i výnos z cenového zhodnocení,“ upozorňuje Sunega. Podle něj by také z hlediska dopadů na ekonomiku bylo lepší, kdyby zájem nebyl tolik vychýlený k vlastnickému bydlení a nájemní bydlení představovalo plnohodnotnou alternativu k bydlení takzvaně ve vlastním. Českým ideálem je však vlastnictví rodinného domu a z výzkumů nevyplývá, že by se to mělo v blízké budoucnosti změnit. „Ukazuje se, že v zemích, kde drtivá většina populace žije ve vlastních bytech nebo domech, je i větší fluktuace cen bydlení a tamější ekonomika rozkolísanější. Má to i negativní dopady v krizích,“  míní Sunega.