Rozloučení z pera Zdenky Vajdové, Michala Illnera a Zdeňka R. Nešpora
Česká sociologie města, architektury a bydlení přišla o svou vůdčí postavu. Vědec evropského formátu Jiří Musil zemřel 16. září 2012 ve věku 84 let.
Poslední rozloučení s profesorem Jiřím Musilem se bude konat dne 24. září 2012 v 11 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze 10 – Strašnicích.
http://www.fsv.cuni.cz/?utm_source=najisto.centrum.cz&utm_medium=referral
Mí učitelé
Vzpomínka na jednoho z mých učitelů, na profesora Musila
Je to v podstatě několik setkání v rozpětí 45 let. Někdy v roce 1968 nebo 1969, přednáška Jiřího Musila Sociologie města a knížka Sociologie soudobého města vydaná v nakladatelství Svoboda v roce 1967. Působil trochu jak z jiného světa. Byl z jiného světa. Hluboce znal díla sociologů, o nichž jsem se sotva dovídala, že existují, a k jejichž dílům teprve vedla klopotná cesta. Regály knihoven ani ve druhé polovině 60. let nebyly moc vstřícné a někteří vlastníci předválečných publikací se už navždy báli půjčit např. Sorokinovy Soudobé sociologické teorie přeložené do češtiny v roce 1936 Zdeňkem Ulrichem.
Potom jsem se ocitla v jeho blízkosti až po převratu, kdy byl chvíli ředitelem Sociologického ústavu Akademie věd. Bylo zřejmé, že v popřevratovém konceptu „vítězů a poražených“ moc místa pro něho není.
A pak jsem měla kliku, že jsem se mohla účastnit semináře na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pořádaného k Musilovým 75. narozeninám v roce 2003. Byla to šťastná chvíle. Sešli se profesní i osobní dlouholetí přátelé, jejichž vzájemná úcta a přátelství „dovoluje žít a pracovat i v dobách potemnělých“. Přítomní studenti měli z čeho si brát vzor. A na semináři byla i paní Musilová.
Stalo se, že když se profesor Musil nemohl zúčastnit výroční konference slovenských sociologů v Bratislavě v říjnu 2010, na kterou připravil příspěvek na téma „Poznání a jednání. Variace na weberovské téma“, přednesla jsem ho já. Považuji si to za velkou čest a velmi ráda jsem mu tlumočila projevy uznání a pozdravy slovenských kolegů.
Tak jako častěji odcházejí rodiče dříve než jejich děti, tak častěji odcházejí dříve učitelé než jejich studenti. Na smutku to neubírá.
Odešel Jiří Musil
16. září postihla českou sociologii další těžká ztráta – po dlouhé a těžké nemoci zemřel ve věku 84 let člen její nestarší generace Profesor PhDr. Jiří Musil, CSc., v létech 1990–1992 první ředitel obnoveného Sociologického ústavu ČSAV. Narodil se v roce 1928 v Moravské Ostravě, těsně po válce vystudoval sociologii a filozofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a v r. 1952 zde získal doktorát. Profesní kariéru zahájil jako výzkumný pracovník v pražském Ústavu hygieny, kde také obhájil kandidátskou práci se sociálně hygienickou tematikou a získal titul CSc.
Měl jsem štěstí seznámit se s Jiřím Musilem někdy před čtyřiceti léty, když už pracoval na svém dalším působišti – ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury (VÚVA), a společně s PhDr. Lubomírem Kotačkou vydávali bulletin poskytující zajímavé, i sociologicky orientované informace a názory o osídlení, problematice měst, urbanismu a architektuře. Objevem byla pro mne v roce 1967 publikovaná Musilova kniha Sociologie soudobého města – práce téměř neposkvrněná dobovými ideologickými a politickými nánosy. Bylo to dílo, kterého si Musil cenil ze všech svých děl nejvíce a které i po 45 létech zůstává jedinou českou systematickou učebnicí sociologie města. Pozornost vzbudila i v zahraničí – její překlad vyšel v italštině. Musil zamýšlel napsat její inovovanou verzi, osud mu k tomu už nedaroval čas. A následovaly další knihy – o bydlení, o urbanizaci v socialistických zemích, o sídlištích a lidech v nich, a také časopisecké stati, například o sociální ekologii Prahy. V poslední ze zmíněných knih, kterou redigoval a zčásti i napsal, byly shrnuté poznatky z rozsáhlého a dodnes nepřekonaného sociologického výzkumu československých sídlišť spoluorganizovaného Musilem během jeho působení ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury.
Období pražského jara a několik předcházejících „milostivých“ let umožnilo Musilovi cestovat na Západ a navázat tam kontakty se zahraničními kolegy. Po srpnu osmašedesátého roku chvíli váhal, zda v cizině nezůstat, nakonec se však vrátil. V politicky zmanipulované sociologii normalizačních let se pak Musilovy práce svou věcností příznivě odlišovaly od většiny dobové sociologické produkce – byly tolerovány jako utilitární materiál.
Vzpomínám, jak pod Musilovým vedením se tehdy v sekci sociologie města a bydlení Sociologické společnosti scházeli k zajímavým debatám o urbánní problematice kolegové, kteří přežívali v různých podnikových a rezortních výzkumných zařízeních, a jak se pod hlavičkou Československé vědeckotechnické společnosti dařilo realizovat několik ideologicky neznečištěných výzkumů měst a okresů. V 80. létech se Musilovi dokonce podařil husarský kousek – pořádal na naší straně železné opony semináře k urbánní problematice se západoněmeckými sociology. Tehdy už na sedm let přesedlal z Výzkumného ústavu výstavby a architektury na fakultu architektury ČVUT, kde jako výzkumný pracovník získal větší prostor pro své odborné zájmy. Jeho pobyt na tomto pracovišti připomínají Musilovy dodnes relevantní skripta Sociologie pro architekty a urbanisty z roku 1982.
Jiří Musil měl na krku už 60 let – věk, kdy jiní odcházeli do důchodu, když pád komunistického režimu odstranil na konci roku 1989 překážky, které jej po dlouhá desetiletí omezovaly, a on mohl konečně rozepnout křídla. S neuvěřitelnou energií se věnoval mnoha významným aktivitám, projektům a rolím na domácí i zahraniční půdě. Stal se docentem a pak profesorem na Karlově univerzitě a ředitelem obnoveného Sociologického ústavu Akademie věd, který pomáhal konstituovat. Po odchodu z ústavu věnoval na řadu let své síly Středoevropské univerzitě založené Georgem Sorosem jako prorektor a akademický ředitel její pražské koleje. Po odchodu této instituce z Prahy přednášel na expoziturách Středoevropské univerzity ve Varšavě a v Budapešti. Na Středoevropské univerzitě se spřátelil a spolupracoval s významným antropologem a sociologem Arnoštem Gellnerem, který na tuto školu přišel do Prahy z Británie, a po Gellnerově smrti založil na jeho počest a památku tradici „gellnerovských seminářů“, zabývajích se tématy z oboru sociální a kulturní antropologie.
Cestoval a navazoval kontakty a spolupráci s významnými sociálními vědci v Polsku, Maďarsku, Německu, Velké Británii, Spojených státech amerických, vystupoval na mezinárodních vědeckých kongresech, zastával funkce ve vědeckých společnostech – byl např. předsedou Evropské sociologické asociace, publikoval doma i v cizině.
Toto Musilovo šťastné období dalo vzniknout mimo jiné i několika významným knižním publikacím, jichž byl Musil spoluautorem a editorem. Například skvělé knize Zrod velkoměsta, kterou napsal společně s Pavlou Horskou a Eduardem Maurem, nebo The End of Czechoslovakia, kde se spolu s dalšími autory vyrovnával s rozpadem společného státu Čechů a Slováků. Psal o transformaci postkomunistických měst ve střední a východní Evropě, o vývoji urbánní sociologie ve Spojených státech amerických a v Evropě, o vnitřních periferiích v České republice a dalších tématech.
K jeho 80. narozeninám přijeli Musilovi před čtyřmi léty do Prahy gratulovat jeho vědečtí přátelé a kolegové zUSA, Německa, Velké Británie, Polska, Maďarska a Slovenska, kteří také na jeho počest vydali v zahraničí sborník City and Region. Papers on Honor of Jiří Musil, do kterého všichni přispěli. Obdobně jej uctili i kolegové z Karlovy univerzity.
V posledních osmi létech Musil působil už hlavně na domácí půdě. Přátelské a odborně zajímavé působiště našel na Karlově univerzitě v Centru pro sociální a ekonomické strategie (CESES), kde se podílel na projektu zabývajícím se sociální soudržností, a později na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – technické univerzitě v Ostravě při rozsáhlém výzkumu „Industriální město v postindustriální společnosti“, který pomáhal koncipovat s představou, že bude možné porovnat Ostravu z prvního desetiletí 21. století s industriální Ostravou 70. let století předešlého. Zde také vyšly Musilovy poslední práce – zabývaly se sociálními a kulturními důsledky deindustrializace ve městech a obnovou městských komunit.
Tímto svým posledním tématem se Jiří Musil symbolicky vrátil domů – do Ostravy, kde se před 84 roky narodil a odkud se vydal na svou dlouhou a plodnou cestu životem.
Byl vzdělaným sociálním vědcem evropského významu a zakladatelem moderní české sociologie města. Svým dílem přispěl i k formování české sociální geografie a svou pedagogickou činností a svými publikacemi také k výchově studentů sociologie, geografie, architektury a urbanismu. Jako student se nedal svést bludičkou marxismu a komunismu, jeho vzory nebyli Marx a Lenin, ale Max Weber a T. G. Masaryk. Podílel se v různých funkcích na organizaci našeho vědeckého života, byl členem Učené společnosti České republiky a domácích i zahraničních vědeckých organizací. Spolu s Pavlem Machoninem je pravděpodobně v zahraničí nejznámnějším českým sociologem poválečného období. Skláníme se před jeho památkou.
Zemřel Jiří Musil – osamělý běžec překračující hranice české sociologie
V neděli 16. září v nedožitých pětaosmdesáti letech zemřel Jiří Musil, jeden z nejvýznamnějších českých sociálních vědců druhé poloviny 20. století. Byl-li však označován za nestora naší sociologie, nebylo to úplně přesné. Musil jednak hranice sociologie výrazně překračoval, a to i v mezinárodním měřítku, především však po většinu svého života stál na samém okraji české sociologické obce, kterou nebyl plně přijímán a o jejíž přijetí nejspíš ani nestál. Důvodem přitom rozhodně nebylo, že by jeho dílo bylo sociologicky nevýznamné, právě naopak.
Musil se narodil v Moravské Ostravě 20. února 1928 a jeho židovský původ předurčil trpké zkušenosti v období druhé světové války. Třebaže jej adoptoval nevlastní otec, strávil rok v koncentračním táboře a teprve po skončení války mohl maturovat a nastoupit na pražskou filosofickou fakultu. Na fakultě si zvolil sociologii a filosofii, poznal Josefa Krále a další představitele pražské sociologické školy, nicméně v průběhu jeho studia sociologie jako obor musela zaniknout. Musil byl jedním z vůbec posledních jejích absolventů; doktorát obhájil v roce 1952 na základě práce „Methodologické problémy u Maxe Webera“, oponenty však již museli být filosofové Ludvík Svoboda a J. B. Kozák – sociologové museli fakultu a v řadě případů i svoji rodnou zemi opustit.
Nástup do zaměstnání se stigmatem zapovězeného oboru i nevhodného původu nebyl ovšem pro Musila snadný. Místo našel v pražském Ústavu hygieny, kde se věnoval sociální statistice, a teprve na konci padesátých let se mohl odvážit o jistý návrat k sociologii. Bylo to jednak prostřednictvím sociálněhygienických studií (struktury) města, v nichž (zpočátku implicitně) uplatňoval přístupy chicagské školy, jednak v rámci komplexně pojímané demografie, kde se vedle diferenciace městského a venkovského obyvatelstva zabýval rovněž tematikou rodiny a v neposlední řadě diskusí nad populačním vývojem antického Říma. Prostřednictvím komparativních studií o populačním vývoji a struktuře obyvatelstva Prahy v meziválečném období a po nástupu komunistického režimu Musil pronikl i do mezinárodní akademické obce a jeho díla byla publikována také v Německu, Itálii, Spojeném království a Švýcarsku. Srovnatelné postavení tehdy nezískal asi žádný jiný český sociální vědec.
Musil mezitím přešel do Výzkumného ústavu výstavby a architektury (1958) a na hygienické fakultě UK obhájil kandidátskou práci (1961). Obnovující se česká sociologie šedesátých let jej však nepřijala, respektive zůstal na jejím okraji. Důvodem bylo to, že sociologie města se ještě nestala velkým tématem (teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech se jí začali věnovat Jiří Večerník a Petr Matějů), „nevhodná“ byla i Musilova orientace na chicagskou školu (teoretickým zázemím šedesátých let byl spíše strukturní funkcionalismus kombinovaný s marxismem). Především však patřil mezi pretendenty „staré“ sociologie, pro něž až na malé výjimky zůstaly dveře zavřené. Mělo to nicméně i své výhody, Musil se v šedesátých letech „nezkompromitoval“ sociologickou prací a nepůsobil v žádném ústředním pracovišti, proto nebyl postižen v rámci normalizačních čistek. Stačil naopak vydat knihy Sociologie soudobého města (Svoboda, Praha 1967) a Sociologie bydlení (Svoboda, Praha 1971) a později i své vrcholné dílo Urbanizace v socialistických zemích (Svoboda, Praha 1977). Musil v nich propojil důkladnou teoretickou diskusi s analýzami empirického materiálu a v oblasti sociologie města a bydlení se stal nejen nejvýznamnějším českým badatelem, ale jeho díla se dočkala také zahraničních překladů.
Zatímco v sedmdesátých letech Musil mohl bohatě publikovat (i v zahraničí) a udržovat kontakty s cizinou, následující dekáda přinesla politicky motivovaná omezení. Musel přejít na fakultu architektury ČVUT (1983) a stáhnout se do ústraní, využil toho nicméně k prohloubení a systemizaci svých dřívějších úvah. Očekával zvýšení zájmu o sociální ekologii, k němuž přes věcné důvody nedošlo, a začal spolupracovat s historiky a historickými demografy, což vedlo k zásadním syntézám Dějiny obyvatelstva českých zemí (Mladá fronta, Praha 1996; spoluautoři L. Fialová, P. Horská, M. Kučera, E. Maur a M. Stloukal) a Zrod velkoměsta (Paseka, Praha – Litomyšl 2002; spoluautoři P. Horská a E. Maur).
Po roce 1989 Musil patřil mezi nejrespektovanější osobnosti českých sociálních věd, což se promítlo do jeho jmenování ředitelem obnoveného Sociologického ústavu ČSAV (1990), habilitace ze sociologie na fakultě sociálních věd UK (1991) a profesury demografie na přírodovědecké fakultě UK (1995). Ani tehdy Musil nicméně do české sociologické obce plně nevstoupil a často oprávněně ji kritizoval prostřednictvím srovnání s maďarskou a polskou sociologií. Většině akademiků vytýkal uhýbání před velkými otázkami i odtrženost od aktuálních společenských problémů, stejně jako nedostatečné kontakty se světovou sociologickou obcí. Dal proto přednost profesuře na Středoevropské univerzitě (1992), jíž zůstal věrný i po jejím nuceném přesunu do Budapešti a Varšavy. V Praze výrazněji působil jenom prostřednictvím organizace Gellnerovských seminářů (ve spolupráci s Petrem Skalníkem a později také Alenou Miltovou) a svým intelektuálním vlivem.
Musilovým pozdním, rozhodně však ne nevýznamným zájmem se staly dějiny české sociologie, které chápal jako splacení dluhu vůči předchozím (hlavně meziválečným) pracovníkům a současně jako interpretační rámec problémů a nedostatků soudobé české sociologie i dalších společenských věd. V tomto smyslu se zapojil do práce na projektu Dějiny a současnost české sociologie, který realizuje Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., od roku 2010. Usiloval o pozitivní zhodnocení významu pražské sociologické školy a ve své poslední studii nastínil českou recepci chicagské sociologické školy (článek dopsaný sotva týden před autorovým skonem vyjde v časopise Lidé města). Jeho dalším plánem bylo upozornit na význam německých sociologů, především emigrantů před nacismem, působících ve třicátých letech v Československu, toto velké a prakticky neznámé téma mu však již bylo upřeno.
Přestože Jiří Musil dosáhl vysokého věku a byl těžce nemocen, do poslední chvíle nepřestával akademicky pracovat. Patřil mezi ty, pro něž sociologie nebyla jenom obživou a pracovní náplní, ale především posláním – proto se snažil dělat a inspirovat takovou sociologii, která by neuhýbala před velkými společenskými problémy, proto (jemně a s porozuměním) kritizoval jiné přístupy. Jsme rádi, že jsme Jiřího Musila měli, a jsme vděčni za to, že jsme s ním mohli osobně spolupracovat; a pokud v rámci české sociologie vlastně nikdy nezískal klíčové postavení, považujeme to za namnoze symptomatické. Škoda pro českou sociologii, chvála Musilovu odkazu.
Facebook
X
Tweets by SociologickyNewsletter