Prosincové sociologické komentáře

Socioložka Hana Tenglerová z NKC - gender a věda v rozhovoru pro Radio Zet míní, že si Česko z hlediska genderové rovnosti nevede dobře. Potvrzuje to nakonec i Index genderové rovnosti, vydávaný Evropským institutem pro rovnost mužů a žen. Kde máme největší rezervy? Jsou to například rozdíly ve mzdách mezi muži a ženami nebo zastoupení v rozhodovacích pozicích. „Určité posuny vidíme v reprezentaci žen ve vyšších rozhodovacích pozicích. Skvělá zpráva je, že ministryní pro vědu a výzkum by se měla stát žena. Neměli bychom ale zapomínat na to, že muži ve vedoucích pozicích stále převažují,“ vysvětluje Tenglerová. Situace ve vědě se však dlouhodobě nezlepšuje, což ukazuje mimo jiné i poslední monitorovací zpráva věnovaná postavení žen v české vědě. Tu právě vydal Sociologický ústav AV ČR a je k dispozici ke stažení v českém a anglickém jazyce.

Antropolog Petr Gibas napsal článek pro speciál časopisu Reflex věnovaný fenoménu tzv. zlatých českých ručiček. Spolu s Karlem Šímou z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK v něm zpochybňují tento populární mýtus, který na jednu stranu působí jako karikatura, na druhou stranu jako nekriticky přijímaný obraz o národě plném šikovných lidí. „Zlaté ruce se tak ve spojení s mužskou šikovností a pracovitostí objevily až po druhé světové válce. Začala se stále více opakovat fráze o zlatých rukou českého dělníka nebo českého lidu. Zapůsobila tehdy asi i hojně překládaná ruská literatura, kde je metafora zlatých rukou velmi rozšířená. Mýtus se postupně nacionalizuje,“ píší například autoři. V závěru uvádějí: „Mýty mají jinou roli než být pravdivými obrazy minulosti. Nemělo by nás tedy překvapit, že nejsou historicky či sociologicky správné. Cílem mýtu je jednoduše vysvětlit současnost, vyprávět příběh o nás, kde se nyní nacházíme a proč, jak jsme se ocitli v dané situaci. Mýtus o zlatých českých ručičkách, o národě šikulů a kutilů, funguje právě tak. Pomáhá zakrývat komplikovanou historickou zkušenost s 20. stoletím i složitost a nejednoznačnost nedávné minulosti a současnosti v první čtvrtině století jedenadvacátého a snaží se nám při tom ukázat naši výjimečnost jako národa, který malé české lidičky se zlatýma ručičkama překračuje a zároveň je i omlouvá. Teprve když se zbavíme zjednodušujících mytopoetických obrazů a vyprávění o nás samých, můžeme skutečnost nejen lépe nahlédnout, ale také se k ní lépe postavit.“

Lucie Trlifajová, antropoložka působící v oddělení Socioekonomie bydlení, komentovala téma dávek v hmotné nouzi pro kulturní magazín A2larm.cz. Podle ní je problematické samotné nastavení dávek jakožto testovaných, nikoliv univerzálních pro ty, kteří mají nedostatečné příjmy. „Existují výzkumy ze zahraničí, které ukazují, že čím víc je dávka testovaná, tím víc ztrácí legitimitu. Ve veřejné debatě – a to i v českém kontextu – potom vzniká pocit, který je běžný i na úřadech práce, že dávka je tu jen pro ‚nemakačenka‘, ‚nepřizpůsobivé‘ a ‚socky‘. To, že dávka jde jenom některým skupinám, vytváří inherentně patologický systém. Testování vyvolává poptávku po dalším zpřísňování,“ vysvětluje Trlifajová. Celý článek je k přečtení online.

Redakce webu Akademie věd ČR se věnovala vysvětlování světa konspiračních teorií. Na pomoc si přitom mimo jiné přizvala také antropoložku Marii Heřmanovou, zaměřující se na konspirační teorie šířící se prostřednictvím sociálních sítí, nyní konkrétně na lifestyleové influencery a změnu jejich rétoriky během minulých vln covidového onemocnění. Někteří z nich se podle ní postupně radikalizují spolu se svými komunitami. „U českých influencerů je zajímavé, že často přebírají obsah ze zahraničí, především narativy spojené s očkováním a covidem. Zdroje berou například z amerických webů, které se otevřeně hlásí k hnutí QAnon,“ popisuje pozadí české scény Heřmanová a dodává, že „postupem času se influencerům proměňuje komunita i styl komunikace. Budují si autoritu, kterou potom mohou uplatňovat“. Článek si může přečíst každý na webu avcr.cz.