Lux: "Při výzkumu bezdomovectví je nejdůležitější hledat společný jmenovatel drah, které k němu vedou"

O otázkách, jak řešit situaci bezdomovectví, jak koncipovat jeho výzkum a jak využít údaje shromážděné úřady sociálního zabezpečení a sociálními službami k monitorování bezdomovectví a zjišťování účinnosti konkrétních služeb, debatovali Linda Sokačová z Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, Štěpán Jurajda z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA CERGE-EI), Vít Lesák – ředitel Platformy pro sociální bydlení, Martin Lux ze Sociologického ústavu AV ČR a další odborníci. Hlavním hostem setkání byl Dennis P. Culhane, profesor z Pensylvánské univerzity, jehož hlavní oblastí výzkumu je právě bezdomovectví a politika asistovaného bydlení.

Z rozhovoru s Martinem Luxem:

Co je tedy při výzkumu bezdomovectví nejvýznamnější?
Podívat se, kde se jednotlivé dráhy vedoucí k bezdomovectví protínají, hledat nějaký společný jmenovatel. Výzkumy nám ukázaly, že jím jsou špatné půjčky (třeba z takzvaných spotřebitelských úvěrů), že domácnosti, přestože žily docela solidně, třeba i ve vlastním bydlení nebo v nájmu regulovaném státem nakonec o toto bydlení přišly, protože se zadlužily na úplně jiných věcech, které s bydlením nesouvisely. A protože možnost oddlužení je relativně omezená – pro využití osobního bankrotu musíte splnit některé důležité úkony, které tito lidé ani nejsou schopni splnit –, dostávají se o pasti. Zůstávají v přechodném bydlení, nehledají si ani práci, protože nemají nejmenší motivaci svou situaci řešit. Takže bych řekl, že právě na tyto půjčky by se měla zaměřit intervence státu – třeba ve formě snazšího oddlužení lidí zadlužených natolik, že stejně své půjčky nikdy nesplatí.

Není jednou z překážek také skutečnost, že společnost může být citlivá k tomu, co vnímá jako nezaslouženou podporu lidem, kteří někdy ani nevyvíjejí vlastní úsilí o řešení své situace?
Určitě je to tak. Půjčky jsou koneckonců jen jednou z věcí (to neznamená, že tou hlavní). Další důležitou věcí je nedostupnost takzvaného sociálního bydlení. Nemáme byty pro lidi, kteří se skutečně už do krizové situace bezdomovectví dostali, žijí na ubytovnách nebo v azylových domech. Důvodem, proč jim nemáme co nabídnout, je i představa, že si to tito lidé vlastně nezaslouží, že si z nějakého důvodu za svou situaci mohou sami, a tudíž by jim stát vlastně neměl nějakým způsobem pomáhat. Pokud jim obec pomáhá, není to příliš populární.
Vlastně se stává, že když starosta udělá takovouto politiku, může naopak ztratit svou politickou podporu a třeba i příští volby kvůli tomu nevyhrát. Takže starostové jsou většinou motivováni nepomáhat úplně nejchudším, protože jim to nepřináší žádné politické body. Je to problém, a proto si myslím, že jediným možným řešením je výrazněji zaangažovat stát, aby obce měly povinnost těmto domácnostem pomoci. To pak pomůže starostům, aby se vymluvili na stát – „já bych jim třeba nepomohl, ale stát mě nutí“. A také se ušetří jejich finance, protože když stát řekne: „vy obce musíte“, tak to samozřejmě musí celé zaplatit. Takže finance by šly ze státní pokladny. Myslím si, že by to mohlo být řešení. Bylo několik pokusů zavést zákon o sociálním bydlení, který by takovou povinnost definoval, ale zatím byly bohužel všechny neúspěšné.

Původní článek: www.avcr.cz/cs/pro-media/aktuality/Jak-se-z-cloveka-stane-bezdomovec-a-jak-tento-problem-resit/

Více k výzkumu bezdomovectví v Sociologickém ústavu AV ČR v rámci projektu HOBOhemia:
www.avcr.cz/cs/pro-media/aktuality/Lide-bez-domova-jako-pomocnici-vyzkumu/