Spoření v Česku: Mají české domácnosti dostatečné finanční rezervy?

Dlouhodobé úspory pomáhají udržovat stabilní standard a blahobyt lidí v různých fázích života, případně podporovat růst životní úrovně v čase, a to i po výpadku příjmů, který lze očekávat např. v důchodu. Podle ekonomek Kamily Fialové a Martiny Mysíkové jsou mezi důvody dlouhodobého spoření právě zajištění na důchod, investice do nemovitosti či do vyššího vzdělání, ať už pro sebe, nebo pro své děti.

Česko vs. země EU

Česko se přitom podle nich řadí k zemím s nadprůměrnou celkovou mírou úspor domácností mezi evropskými zeměmi: Hrubá míra úspor domácností v roce 2021 dosahovala 19 % jejich hrubého disponibilního příjmu, průměr za celou EU byl přitom 17 %. Značně tomuto výsledku přispělo období pandemie COVID-19, kdy došlo k podstatnému zvýšení úspor. Zároveň však poměr čistých finančních aktiv k hrubým disponibilním příjmům domácností, tedy ukazatel relativní akumulace úspor domácnostmi, u českých domácností nedosahuje ani zdaleka průměru evropských zemí. Zatímco v roce 2021 tato míra dosahovala 187 % hrubého disponibilního příjmu domácností, průměr EU-27 se nacházel na 288 %.

Spoření v českých domácnostech

Z dat výzkumu IPSOS k počátku roku 2023 vyplývá, že dlouhodobou finanční rezervu (DFR) v Česku tvoří či v minulosti tvořilo 83 % respondentů, aktuálně má DFR 73 %, přičemž polovina respondentů si dlouhodobou rezervu vytváří pravidelně s různou frekvencí. Z respondentů, kteří DFR aktuálně nemají, zhruba čtvrtina uvedla, že splácí hypotéku, což lze také považovat za způsob vytváření dlouhodobých úspor, takže úplně bez jakékoli dlouhodobé finanční rezervy byla celkově zhruba pětina respondentů. Z těch respondentů, kteří aktuálně DFR nemají (27 % z celku), si ji pětina (21 %) byla schopna pravidelně tvořit v minulosti. Přitom mezi zcela nejdůležitější důvody, proč si tito respondenti rezervu tvořit přestali, patří zvýšení výdajů (75 %) či snížení příjmu (36 %). To odpovídá i hlavnímu důvodu, proč si lidé DFR vůbec netvoří – tím je nedostatek finančních zdrojů (79 %). Podle výzkumnic je alarmující, že 33 % respondentů z těch, kteří DFR aktuálně mají, k jejímu vytváření používá běžný účet, který je z důvodu zanedbatelného úročení a vysoké inflace zcela nevhodným nástrojem k dlouhodobému udržení hodnoty úspor.

Hlavními faktory, které ovlivňují, zda mají lidé aktuálně DFR, jsou pohlaví, vzdělání, způsob zajištění bydlení, příjem a to, jak s ním domácnosti vycházejí, a také využívání dalších finančních produktů, především spoření.

Muži přitom disponují DFR častěji než ženy. Z hlediska věku je patrné, že respondenti nabývají DFR v průběhu života: nejčastěji mají DFR respondenti straší 50ti let. Vysokoškoláci nejčastěji disponují DFR ve srovnání s lidmi s nižším vzděláním. Příjem domácnosti je pro DFR stěžejním faktorem, ovšem není to ani tak výše příjmu, ale spíše to, jak se svým příjmem domácnosti vycházejí. Domácnosti, které mají velké obtíže či obtíže vycházet se svým měsíčním příjmem mají ve srovnání s těmi, co s příjmem vycházejí velmi snadno, takřka nulovou pravděpodobnost mít dlouhodobé úspory. Lidé žijící ve vlastním bydlení mají významně častěji vytvořené dlouhodobé úspory oproti těm, kteří žijí v nájemním bydlení. A konečně ti, kteří mají hypotéku či jiné úvěry, mají méně často DFR ve srovnání s lidmi bez jakéhokoli dluhového závazku.

Motivy pro spoření se mění v průběhu života

Mezi respondenty, kteří nějakou DFR mají a jsou schopni určit její přibližnou výši (to jsou zhruba dvě třetiny dotázaných), se ukazuje, že tato rezerva pokrývá necelé pětině respondentů méně než jeden pravidelný měsíční příjem domácnosti, necelé třetině pokrývá méně než dva měsíční příjmy a zhruba 45 % pokrývá méně než tři měsíční příjmy domácnosti. DFR v takové výši může být v budoucnu těžko dostatečná ve smyslu zajištění na důchod či jiných větších výdajů. Naopak, jen 12 % respondentů má DFR vyšší než 10-násobek měsíčních příjmů své domácnosti.

Na míru dlouhodobých úspor i relativní výši vkladu do DFR mají významný vliv některé subjektivní postoje a hodnotové orientace respondentů. Úzkostlivost ve smyslu obav z řízení svých financí a dlouhodobého přístupu k jejich vedení má obecně negativní vliv na dlouhodobé spoření: lidé, kteří cítí úzkost ze správy svých financí, významně méně dlouhodobě spoří. Naopak ti, kteří vnímají dlouhodobé spoření jako důležité a kteří důvěřují finančním institucím, dlouhodobě spoří významně více. Důležitým faktorem je také stupeň sebekontroly. Lidé, kteří cítí větší problémy s kontrolou svých financí, významně méně dlouhodobě spoří. Všechny tyto faktory ovlivňují jak relativní výši celkových úspor, tak relativní výši pravidelných vkladů do DFR.

Hlavní motivy pro spoření se také mění v průběhu života. Zatímco pro mladší lidi je významnějším motivem spoření na bydlení, na stáří si spoří nejčastěji respondenti ve věku 50–65 let.

Ve spoléhání se na státní důchod má pozitivní vliv subjektivně vnímaná úzkost. Lidé, kteří cítí úzkost či obavy ze správy svých financí, se častěji spoléhají na stát v zajištění svého důchodu (a také méně dlouhodobě spoří). Naopak ti, kteří vnímají dlouhodobé spoření jako důležité a kteří důvěřují finančním institucím, méně často spoléhají v důchodovém věku na stát (a více spoří). Stupeň sebekontroly také ovlivňuje spoléhání se na státní důchod. Lidé, kteří cítí větší problémy s kontrolou svých financí, častěji spoléhají se svým zajištěním v důchodu na stát. Averze k riziku má také významný vliv: čím více lidé připouštějí, že jsou ochotni riskovat, tím méně spoléhají ve svém důchodu na stát.

Celá výzkumná zpráva je k dispozici ke stažení zde.