Hoření Samec: „Nedostupnost bydlení se netýká jen růstu cen nemovitostí nebo nájemného"

Často se v kontextu trhu s bydlením bavíme o těch, kteří na tento trh vstupují, což jsou velice často mladí dospělí, ale také lidé, kterým se mění životní situace. „Na jednu stranu mnoha lidem se zvýšila hodnota jejich nemovitostí, ale pokud tito lidé vastupují na trh s bydlením, kde je obtížné s nemovitostmi nakládat, pořizovat si jiné nové, tak situace nedostupnosti bydlení dopadá také na ně," uvádí Hoření Samec. Faktem zároveň zůstává, že v Česku je poměrně silná norma nemovitost k bydlení vlastnit, nájemní bydlení bylo přinejmenším v poslední dekádě vnímáno spíše jako určitá přestupní stanice při cestě za vlastním.

Zda v tomto v příštích letech dojde k nějakému obratu a lidé se čím dál více začnou přiklánět spíše k nájemnímu bydlení, je v tuto chvíli těžké říct. „Než vnímat situaci čistě jako dilema mezi vlastnickým a nájemním bydlením, zamyslel bych se nad tím, zda ji nerámovat tak, jak zajistit, aby lidé mohli bydlet finančně dostupně, stabilně, aby měli nějakou kvalitu bydlení a jistotu, že je, v uvozovkách, nemůže někdo vyhodit, nebo naopak, aby měli jistotu, že se nic s bydlením nestane," zvažuje sociolog. Podle něj možná nastává doba, která umožňuje uvažovat i mimo zažité rámce. To může mít podobu podpory více různorodých forem bydlení, jako je družstevní či spolkové, ale také obecní s určitou formou spolupráce mezi obcí a například nějakou skupinou lidí. „Ty formy nazýváme zastřešujícím pojmem participativní bydlení, kdy se dá dohromady více lidí či domácnost a ideálně demokratickým způsobem rozhoduje o tom, jak jejich bydlení bude vypadat. Stát k tomu může nastavit legislativní rámec, kvalitní právní normu, která by například umožňovala obcím vypisovat soutěže na pozemky, aby byla veřejná podpora transparentní a bylo možné poskytovat finančně dostupné a kvalitní bydlení ve spolupráci státu, obcí, lidí, ale také soukromého sektoru z hlediska financování. Systém totiž není nastavený mimo rámec individuálních úvěrů, hypoték," vysvětluje možné úvahy o alternativách Hoření Samec.

Pro trh s bydlením může být výhodná různorodost forem bydlení, jako je tomu například ve Vídni, kde je vedle vlastnického a nájemního bydlení silně zastoupené také bydlení obecní a takové, které je poskytováno společnostmi s limitovanými možnostmi zisku. „Ta různorodost byla opravdu dlouho budovaná. Je nutné si říct, že systém bydlení je velmi setrvačný a trvá poměrně dlouho, než se přebuduje, pomineme-li nějaké poměrně rychlé transformace, jako jsou privatizace, a ani ty se nestaly ze dne na den. Může to působit jako nějaký vzor, ale je samozřejmě obtížné ho dosáhnout," zmiňuje výzkumník příklad ze zahraničí.

Není ani zřejmé, zda by mohlo dojít k velkému odlivu obyvatel z velkých měst do menších. Souvisí to s kvalitou života v menších obcích a horší dostupností služeb, péče a obchodů. Podle Hořeního Samce často i v krajských městech panuje obava, že pro středně příjmové obyvatele už zde není bydlení dostupné s ohledem na mzdy. „Mají pocit, že tam nedostanou policisty, hasiče, zdravotní sestry, učitele," otevírá Hoření Samec problematiku občanské vybavenosti. „A co se týče stěhování na venkov, tak zde může vznikat nápor na infrastrukturu - na dopravu, péči o předškolní děti nebo školství. Takže nedostupnost bydlení není jen o růstu cen nemovitostí nebo nájemného, je spojená i s komplexem toho, že nároky, které můžeme klást na stát, mohou být nejenom takové, aby zajistil kvalitní politiku bydlení, ale aby obecně podpořil občanskou vybavenost nejenom v metropolích," uzavírá sociolog.

Záznam celého rozhovoru je dostupný online v čase 7:30 až 38:00.