Vydáno: 21. 7. 2022
Z médií

Deník N v průběhu letních měsíců uskutečnil dva rozhovory s badateli z oddělení Lokálních a regionálních studií – s Janem Vávrou o dopadech pandemie a inflace na stravování a s Josefem Bernardem o životě v okrajových regionech. Oba texty jsou dostupné v placené verzi, prostřednictvím našeho webu tedy přinášíme jejich shrnutí.

Josef Bernard a Jan Vávra

Podle Jana Vávry z mnoha výzkumů vyplývá, že jsou v česku malé příjmové nerovnosti a minimální počet lidí ohrožených chudobou. Pokud ale fenomén sledujeme do hloubky, ukazuje se, že tyto výzkumy nejsou přesné. „Protože záleží, co do nich zahrnete – třeba exekuce se v nich nepromítají. Takže jsme sice dlouhodobě měli relativně málo lidí ohrožených chudobou, ale poměrně hodně jich bylo těsně nad její hranicí. Za poslední půlrok se navíc situace jednoznačně zhoršuje,“ vysvětluje. Podle něj je těžké z dostupných dat říct, zda jsou potravinově chudší města nebo venkov. „U nás je obecně venkov chudší, ale nabízí například větší prostor pro vlastní pěstování potravin. Myslím si, že spousta lidí si pod pojmem chudoba představuje chudobu jak z 19. století. Ta v Česku není.  Ale něco jiného už je občasný nedostatek jídla nebo kvalitních potravin, takzvaná nutriční chudoba. A o té u nás klidně mluvit můžeme,“ varuje sociolog.

Z výzkumu z podzimu 2021 vyplynulo, že 36 % respondentů se obává nedostatku jídla, což je je výrazný nárůst oproti průběhu první vlny pandemie na jaře 2020. U 18 % respondentů tyto obavy pramenily z nedostatku financí. Významnou měrou také narostlo obstarávání jídla z potravinových bank, což potvrzují i jejich provozovatelé. Podle Vávry je na situaci problematické také to, že v porovnání s výživovými doporučeními je standard velké části populace postavený nízko: jen čtvrtina respondentů uváděla, že jí denně čerstvé ovoce a zeleninu. „A když od standardu musí jít někteří lidé kvůli nedostatku peněz ještě níž, tak to může být docela problém,“ dodává Vávra. Podle něj pandemie znamenala pokles konzumace čerstvého ovoce a zeleniny, čerstvého masa, konzervovaných potravin a připravených jídel jen k ohřátí. „Patnáct procent zmiňuje pokles konzumace alkoholu, sladkostí a čerstvých ryb z finančních důvodů,“ vyjmenovává výzkumník položky mizející z jídelníčku některých respondentů.

Pandemie však pro některé lidi byla zkušeností, jak o jídle začít více přemýšlet. „Různé komunitní a zemědělské spolky a sami zemědělci hlásí velký nárůst poptávky. To se týká i komunitních zahrad a zahrádkářských osad,“ zmiňuje Vávra, který se výzkumu zahrádkáření věnuje dlouhodobě (k tomuto tématu v minulém měsíci rovněž poskytl rozhovor pro server Ekolist.cz). „Zahrady jsou z moderního pohledu zelená infrastruktura, místo pro biodiverzitu, ale i velmi důležité místo setkávání. Čeští zahrádkáři si vypěstují necelých třicet procent ovoce a zeleniny, která se v jejich domácnostech spotřebuje ročně,“ dodává.

Na téma života v periferních oblastech se zaměřuje sociolog Josef Bernard, vedoucí oddělení Lokálních a regionálních studií. Dříve spíše opomíjené téma v posledních letech nabývá na relevanci a tuzemské mediální prostředí si více začíná všímat existujících sociálních nerovností. „Nemluví se jen o prostorových a regionálních nerovnostech, ale i o tom, jestli v Česku existuje nějaká ohrožená nebo strádající třída či jaké jsou životní podmínky lidí, kteří dlouhodobě nemají stálé zaměstnání. Hodně se řeší například otázka předluženosti a rozbujení byznysu s exekucemi, takže se na nerovnosti mezi lidmi mediální diskurz zaměřil mnohem víc než dřív. A k tomu patří i nerovnosti v prostředí, kde lidé bydlí. Společnost začala být citlivější i k otázkám sociální nerovnosti,“ vysvětluje Bernard a doplňuje, že důležitým trendem je také postupující digitalizace, větší důraz na používání různých map a kartogramů v médiích. Na takových výstupech potom více vystupují regionální hlediska. Podle Bernarda si ale také s rostoucím odstupem od komunismu a po zkušenostech s ekonomickou krizí stále více uvědomujeme, že nerovnosti přinášejí řadu problémů těm, kteří stojí na nejnižších příčkách společenského žebříčku.

„Tihle lidé často žijí v podmínkách, které velmi zhoršují kvalitu života. (...) Zdaleka ne všichni lidé mají stejné příležitosti. Mnohem ostřeji si dnes uvědomujeme, že nerovnosti nejsou jen výsledkem toho, že se někdo víc snažil a někdo méně. Ale že jsou do značné míry dané tím, jak jsou nastavené startovní pozice. Někdo má výhodnější podmínky, jiný horší. Například i podle toho, kde se narodil, v jaké rodině, v jakém prostředí chodil do školy,“ popisuje Bernard často pomíjené vnitřní mechanismy sociálních nerovností. Dodává, že sociální a ekonomické rozdíly mezi lidmi rozhodně nemůžeme připsat pouze jejich vlastní zodpovědnosti.

Právě výše zmíněné periferní oblasti – tedy taková území, která nabízí málo práce a ekonomických příležitostí a v různých oblastech zaostávají za ostatními regiony (např. Podbořansko, Toužimsko či Manětínsko, Bruntálsko nebo Boskovicko, jižní hranice Středočeského kraje) – často staví tamní obyvatele do náročnějších startovních pozic. „Dlouhodobě jde o území, které nenabízí dostatečně atraktivní podmínky pro život či podnikání, tím pádem ztrácí obyvatele. Zároveň přichází o pracovní příležitosti i o služby, tím se posiluje neatraktivita pro obyvatele. Dochází tak k jakémusi začarovanému kruhu: méně atraktivní podmínky k životu a podnikání znamenají méně lidí i méně podnikání. A to zas znamená méně atraktivní podmínky k životu,“ uvádí sociolog. V některých případech ale podle něj periferie vzniká konkrétním ekonomickým šokem: „Ekonomické problémy, které tady existují, jasně souvisejí s postprůmyslovou transformací těchto regionů v devadesátých letech. Tyto pohraniční regiony mají oproti ostatnímu území vysokou nezaměstnanost, více chudoby a sociální problémy, jako jsou vyloučené lokality nebo velmi problematické vzdělávací kariéry mladých lidí. Jejich problémy ale nesouvisí s tím, že leží v pohraničí. Spíš se sociální strukturou, která tam vznikla v průmyslovém období, a s ekonomickou transformací, při níž zde v devadesátých letech zaniklo obrovské množství pracovních příležitostí,“  doplňuje Bernard. Z jeho výzkumů vyplývá, že nejčastěji z těchto oblastí odchází mladí lidé, senioři se sem někdy naopak po skončení ekonomické aktivity vracejí a dlouhodobě bydlí na chalupě. Zároveň ale na odlehlých územích bydlí velké množství lidí, kteří zde vedou spokojený život a strategicky využívají možností, které jim místo bydliště dává.

Velká města podle Bernarda oproti periferním oblastem tradičně fungovala jako vysavače lidského kapitálu, zejména Praha, která pomáhala vylidnit některé vzdálenější oblasti Středočeského kraje. Ale v devadesátých letech se tento trend otočil. Praha naopak začala kypět a přerůstat přes své hranice v procesu suburbanizace. Ta ale nemá takový dosah, aby zasáhla celý Středočeský kraj. Protože silná přitažlivost Prahy je v těch místech, odkud lze bezproblémově dojíždět za zaměstnáním, do školy, za zábavou, za přáteli. Podmínku jednoduchého každodenního dojíždění vnější okraj Středočeského kraje nesplňuje, proto se v něm periferní podmínky replikují i dnes,“ vysvětluje Bernard.

Sdílejte tuto stránku