Vydáno: 26. 4. 2021
Ostatní

S pojmem „krize bydlení“ se dnešní mladí dospělí setkávají téměř denně – na vlastní kůži při hledání bytu, skrze osobní rozhovory nebo média. Zkoumáním způsobů, kterými mladí lidé (narození mezi roky 1985 a 2000) dlouhodobě žijící v Praze, Pardubicích, Brně a Olomouci řeší stále snižující se dostupnost bydlení, se zabýval v rámci projektu „Dráhy bydlení mileniálů“ tým vědců ze Sociologického ústavu AV ČR pod vedením Martina Luxe. Jedním z nich je i sociolog Petr Kubala, který v rámci rozhovoru nastínil problematiku používání samotného pojmu „mileniál“, na základě výsledků výzkumu popsal představy českých mladých dospělých o ideálním bydlení a způsoby řešení jeho nedostupnosti, objasnil roli státu v oblasti krize bydlení a nastínil výhledy do budoucna. Rozhovor s ním vedla Tamara Lutkova v rámci probíhající stáže Otevřená věda AV ČR.

Ilustrace: Pixabay.com

Čím se mileniálové tak výrazně liší od předešlých generací?

No právě, že se zase tak moc neliší. Pokusím se to podrobněji vysvětlit. Byť v názvu našeho projektu je slovo „mileniálové“, poměrně záhy jsme si uvědomili, že celá situace je o dost složitější. Při prvních rešerších mediálních obsahů začalo být zřejmé, že je rozdíl mezi tím, jak se o téhle věkové skupině (18 – 34 let) mluví a přemýšlí „bez dat“ a „s daty vytvořenými v tuzemském kontextu“. Bez dat se povětšinou jedná o vytváření jinakostí a dramatizaci rozdílů mezi staršími věkovými kohortami a námi studovanými mladými dospělými. Ve veřejném prostoru se objevují tři módy, v nichž se o mladých dospělých mluví – řekněme liberální, konzervativní a radikální.

První jmenovaný vytváří mladé dospělé jako pozitivní novou sílu nezkaženou komunismem, nezatíženou dědictvím minulosti, která je otevřená, liberální, kosmopolitní, cestuje, umí jazyky a která Česko usadí pevně v demokratického prostoru. Konzervativní mód vyobrazuje mladé dospělé jako úpadkovou generaci, jako flákače, kteří jedí avokádové tousty, pijí předraženou kávu a nikdy si tak nenašetří na vlastní bydlení. Třetí způsob zobrazování mileniálů bychom mohli popsat jako radikální. Uvažuje se tu o tzv. „sinking generation“ (kdy dva lidé v domácnosti dají dohromady jeden slušný plat), tedy o generaci, na kterou dopadají nejvíce krizové jevy současného světa a systému, tedy pro náš kontext krize dostupnosti bydlení a prekarizace na poli práce. Mileniálové jsou tu první generací po dlouhé době, která bude mít horší životní úroveň než jejich rodiče, a to v situaci, kdy svět nečelí velkému válečnému konfliktu. Existuje proto naděje, že právě z této části společnosti přijde energie potřebná pro radikální systémovou změnu.  

Společné mají tyto módy to, že vytvářejí jinakost (pozitivní síla, negativní síla, podvratná síla) a jakýsi zlom mezi generacemi mladých dospělých a dalšími generacemi.

A ty další přístupy?

Kontrapunkt k tomuto vytváření generací jsou výstupy, které byly vytvořeny na základě reprezentativních výzkumů zaměřených na český kontext (Česká televize, Median, Česká spořitelna, Kantar). Ty nám poskytují vlastně o dost nudnější obraz, který bychom mohli shrnout tak, že se mladí dospělí zase tak moc neliší a žádný dramatický zlom tady není.

Vnitřní rozrůzněnost uvnitř věkové kohorty 18 – 35 let je mnohem výraznější než její odlišnost vnější – tedy od ostatních, především starších kohort. Jen zhruba jedna čtvrtina z nich skutečně odpovídá obrazu o mileniálech, kteří jsou otevření, demokratičtí, cestují, umí jazyky. Jedna třetina „mileniálů“ naopak pochází z rodin, které jsou v neustálé finanční tísni. Uvnitř jsou tedy rozdíly výrazné, zástupci se liší jak v postavení ve struktuře společnosti, tak časově. V osmnácti člověk řeší jiné věci než ve čtyřiatřiceti.

Jeden výzkum dokonce našel „mileniály“ ve všech věkových kohortách v přibližně stejných počtech (mezi lidmi ve věkové kategorii 35 až 55 let se tento způsob života objevil v jedné třetině). Jde tedy spíše o „mileniálský životní styl“, než o generační škatulku. Proto je otázkou, zda vůbec toto pojmenování pro český kontext používat, když vnitřní segmentace je tak vysoká a podobnosti vidíme hlavně napříč věkovou strukturou. Poučen zkušeností z probíhajícího výzkumu bych mluvil o věkové kohortě mladých dospělých (kterou vytváříme našimi poznávacími praktikami), spíše než o nějaké koherentní generaci „mileniálů“ s jasně identifikovatelnými specifiky a odlišným pohledem na svět. Když to zjednoduším, mluvil bych spíše o nerovnostech potažmo třídách, než o generacích.

Jak se to, o čem mluvíte, projevuje ve výsledcích vašeho výzkumu?

Ukazuje se to, nejobecněji řečeno, hlavně na tom, že mladí dospělí ve skutečnosti přebírají aspirace, hodnoty nebo i představy o (ideálním) bydlení od svých rodičů. Žádný výrazný zlom ani posun tady není patrný. Mohli bychom říct, že, co do naladění, se nám tady rýsuje obraz spíše konzervativní věkové kohorty, která se ovšem, a tady je potřeba jednoznačně souhlasit s “radikálním módem”, ocitá ve změněné, krizové situaci, v níž je pravděpodobnost dosažení jejich aspirací snížená. 

Když už jste nakousl téma bydlení, jak si tedy dnešní mladí dospělí představují své ideální bydlení?

Opět je potřeba říct, že mladí dospělí replikují to, jak bydlí jejich rodiče, jak z hlediska právního důvodu užívání (vlastnictví), typu bydlení (rodinný dům, byt v bytovém domě), typu konstrukce (cihly, panel), nebo i umístění (centrum, širší centrum, kraj obce).

Pokud se ptáte na představu ideálního bydlení, tak by pro mladé dospělé z velkých měst mělo být vlastnické (95 %), z cihel (79 %), v rodinném domě (50 %), nebo v bytě v bytovém domě (31 %) a v širším centru (52 %) popřípadě kraji obce (40 %). Ideální bydlení by také mělo splňovat určité ekologické standardy, mělo by být pasivní nebo alespoň nízkoenergetické (82 %), mělo by využívat obnovitelné zdroje energie (74 %) a mělo by recyklovat vodu (74 %).   

Takže z hlediska úplně ideálního bydlení vidíme poměrně silnou podobnost, všichni chtějí vlastnit dům nebo byt v širším centru nebo na okraji města, a zároveň chtějí bydlet s ohledem na životní prostředí. 

Jaké problémy tedy v oblasti bydlení vidí mladí dospělí?

I přesto, že jde o, co do aspirací a směřování, spíše konzervativní věkovou kohortu, vědomí odlišnosti vlastní situace je přítomné. Evidujeme například poměrně silnou reflexi současné krize dostupnosti bydlení. Celá polovina dotazovaných označila za hlavní příčinu pozdějšího odchodu mladých lidí od rodičů právě zvyšující se nedostupnost bydlení, zapříčiněnou zejména investičními nákupy; tedy tím, že individuální investoři a větší společnosti ve větších městech skupují byty. Mladí dospělí reflektují, že se nacházejí v jiné situaci a nedosáhnou na vlastní (nebo alespoň stabilní a finančně dostupné) bydlení tak rychle a trvá jim to tedy delší dobu, pokud na ně vůbec kdy dosáhnou.

Nicméně aspirace osamostatňovat se je úplně jasná, žádný „mamahotel“ se nekoná. Když jsme se totiž dívali na to, jak respondenti aktuálně bydlí, zjistili jsme, že dvě třetiny z nich už bydlí samostatně (ve vlastním nebo v soukromém nájmu). Když jsme se podívali specificky na starší věkovou skupinu 27 až 35 let, tak samostatně bydlí už osm z deseti. Tendence k osamostatnění je tu tedy zřetelná. Soukromé nájemní bydlení v tomto procesu hraje spíše roli dočasného řešení s vidinou následného pořízení vlastnického bydlení, což se potvrzuje i dlouhodobě, z předcházejících výzkumů oddělení socioekonomie bydlení. V důsledku zvyšující se nedostupnosti bydlení ovšem určitá část lidí na následné pořízení vlastního bydlení prostě nedosáhne, takže ač téměř všichni chtějí vlastnit, určitá část mladých dospělých bude muset dlouhodobě zůstat v sektoru soukromého nájemního bydlení.

Velmi dobře si mladí dospělí také uvědomují, že v České republice je nižší nerovnost v příjmech, ale vyšší v majetku. Zhruba tři čtvrtiny si myslí, že se rozdíly mezi lidmi ve výši majetku v posledních pěti letech zvýšily a budou se zvyšovat i nadále. Problémem je tedy zvyšování nerovností a zároveň nedostupnost bydlení.

Řeší tedy mladí dospělí nedostupnost bydlení stěhováním se z větších měst? Plní si svůj sen o vlastním bydlení mimo ně?

Výchozí situace našeho výzkumu byla, že se mladí dospělí ocitají ve svízelné situaci. Na jedné straně jsou pod tlakem společenského ideálu vlastnit bydlení a na druhé straně zhoršujících se podmínek k jeho dosažení. My jsme se ptali, jak na takovou situaci reagují. Jedna z podotázek byla, zda nedojde k nějaké i třeba kritické reflexi společenské normy vlastnění. Jestli si prostě neřeknou: „Proč si mám brát sedmimilionovou hypotéku, když můžu relativně dobře žít v nájmu?“ Prozatím ale pozorujeme, že ideál vlastnit zůstává neotřesen (možná i proto, že vlastní bydlení představuje v kolektivní představě dobré zajištění na stáří i potenciální dědictví pro vlastní děti a taky díky nízké ochraně nájemníku v Česku).

Můžeme ale říct, že se upravují způsoby, jakými ten ideál realizovat. Jedním ze způsobů může být i to, že v určité chvíli dojde k rozhodnutí odstěhovat se z většího města někam pryč, ať už těsně za jeho hranice nebo do města nebo vesnice, které jsou v dojezdové vzdálenosti. Třeba z Prahy se odstěhujete do Mělníka, Mladé Boleslavi nebo do nějakého menšího města, což mohla být strategie i v minulosti, ale odhaduji, že tento trend bude sílit (zároveň s tím se proměňuje vnímání toho, co je „daleko“ a „blízko“, co je „dlouhé dojíždění“ a „krátké dojíždění“). Ruku v ruce s tím ale jde i růst cen v okolí měst s napojením právě na urbánní centra práce. Takže snaha mít pražský „vinohradský byt“ za rozumnou cenu v jiném městě, nakonec nemusí být zas tak úspěšná. Nicméně náš projekt ale ještě není u konce a téma strategií a roli mezigeneračních transferů aktuálně podrobně rozpracovává do podoby článku Martin Lux.

Jakou roli ty mezigenerační transfery hrají?

Velmi důležitou. Strategie se budou lišit v tom, jestli je rodina schopna poskytnout mladému dospělému finanční (nebo jiný, například v podobě pozemku) transfer.  V našem dotazníku se ukázalo, že téměř polovina lidí ve věku 27 až 35 let bydlí ve vlastním a menší polovina (40 %) z nich ten byt nebo dům dostalo darem od rodičů nebo dědictvím. To znamená, že mezigenerační transfer byl úplný. Čtyři z deseti je vysoké číslo. Na druhé straně jen čtvrtina z těch, kteří jsou vlastníci, si bydlení byli nuceni pořídit z vlastních prostředků (na trhu, bez výhodné privatizace), bez výpomoci rodičů. Zbylí mladí vlastníci si bydlení pořídili také za běžných tržních podmínek, ale velká část z nich dostala významnou finanční injekci od rodičů. A tady se dostáváme k nerovnostem, o kterých jsem už mluvil. Krize bydlení nedopadá na celou věkovou skupinu stejně. Existuje stále významná část mladých dospělých, kteří budou schopni realizovat své představy díky mezigeneračním transferům, což v podmínkách českého na vlastnictví orientovaného režimu bydlení (80 % procent bydlení je v Česku v soukromých rukou), funguje jako stabilizátor situace. Nejhůř na tom potom budou ti, kteří pocházejí z rodin stojících mimo “systém vlastnictví”, přicházejí do velkých měst, kde nemají rodinné zázemí a zároveň jejich rodina nemá možnost jim poskytnout žádný transfer.

Mluvil jste o tom, že mladí dospělí touží hlavně po vlastnickém bydlení. Objevuje se ale i nějaké povědomí o alternativních způsobech bydlení, o nichž se začíná v poslední době mluvit?

Právě, že se příliš neobjevuje. Z dotazníku vyplývá, že alternativní způsoby bydlení tu mladí lidé spíše neznají. Cohousing (společné, sdílené, spolkové bydlení) dvě třetiny respondentů neznají vůbec a zbylá jedna třetina o něm jen slyšela. U baugruppe (společná stavba domu a následné bydlení v něm) se pohybujeme na stejných číslech. Z těch, co o alternativních způsobech bydlení slyšeli, jen marginální část zvažuje něco takového jako dlouhodobé řešení. Otázka je, jestli tyto formy bydlení lidé neznají a nepreferují proto, že neexistuje infrastruktura a zavedené způsoby, jak podobné kolektivy zakládat a spravovat. Takové odpovědi jsme v dotaznících skutečně dostávali. Pokud se ale “prošlápne cestička”, je možné, že se objeví významnější skupina, která by o těchto způsobech bydlení uvažovala.

Takže se půjde spíše odshora? Bude se snažit spíše stát a města?

Alternativní formy bydlení jsou zajímavé proto, že mohou představovat jeden ze způsobů, jak zajišťovat dostupné bydlení. Některá města v Česku, typicky Praha, ale i řada menších (jako Jihlava, Pardubice nebo Hrádek nad Nisou) začínají o nějaké formě alternativního bydlení uvažovat a snaží se ho postupně včlenit do svých programů a politik bydlení. Patrně jsou si vědomi toho, že situace může skončit tak, že si ve městě nebudou moci dovolit bydlet ani ti, kteří město vytvářejí, drží ho v chodu a budou se muset odstěhovat pryč, což sebou nese spoustu problémů spojených s dlouhým dojížděním, zátěže na dopravní infrastrukturu, životní prostředí a podobně.

Odspoda přicházejí jakési první pokusy, například kolektiv Sdílené domy. Je tedy možné, že se půjde z obou stran, vytvoří se postupně infrastruktura, města jí budou podporovat a k tomu se ustaví i skupiny lidí, kteří o tomto typu bydlení začnou vážně uvažovat. Mimochodem, celý tento proces vzniku alternativních forem bydlení, jejich možnosti a limity, zkoumáme v dalším výzkumném projektu v kooperaci s katedrou environmentálních studií FSS MU a dalšími subjekty.

Když se přidržím té role státu. Jakou by se podle mladých dospělých měl v krizi bydlení chovat?

To je jedna z dalších zajímavých otázek, kterou není úplně jednoduché zodpovědět. Když jsme se totiž ptali, jestli je starost o bydlení občanů soukromou záležitostí občana a jeho rodiny nebo státu a obce, anebo je to obojí dohromady, tak se škála odpovědí vychylovala velmi jasně směrem k chápání bydlení jako soukromé záležitosti.

Když jsme se potom ptali dál, jestli by stát měl regulovat trh s bydlením víc než v současnosti, jestli by měl být aktivnější, jestli by měl pomáhat se zajištěním bydlení víc než dnes, tak drtivá většina uvedla, že ano. Osm z deseti respondentů se taky vyslovilo, že by stát a obce měli pomáhat mladým dospělým se zajištěním bydlení víc než dnes formou výstavby, poskytováním půjček na pořizování vlastního bydlení nebo příspěvky pro mladé rodiny.

Na jedné straně máme tedy bydlení jako spíše soukromou záležitost, ale na druhé straně jasné volání po větší aktivitě státu. Toto napětí jsme interpretovali použitím kvalitativních dat (rozhovorů a fokusních skupin). Ukázalo se, že stát má v očích mladých dospělých roli regulační v tom smyslu, že vytváří pole, na kterém se má odehrávat soutěž jednotlivců a rodin. Stát by měl zajistit férové podmínky této soutěže i tím, že zabrání těm největším excesům, což jsou ony investiční nákupy, které křiví celé pole.

Neznamená to ale, že by měl někomu dávat něco zadarmo. Bydlení tu stále není právo, ale zásluha, člověk si ho musí zasloužit aktivitou hlavně v pracovní oblasti. Nicméně existuje kategorie lidí, kteří nemohou z „objektivních důvodů“ v soutěži uspět, jsou už předem diskvalifikovaní a o ty by se měl stát postarat. Typicky jde o matky samoživitelky, lidi tělesně handicapované a podobně. Zajímavé je, že tato skupina „objektivně znevýhodněných“ se začíná rozšiřovat o ty, kteří jsou zasaženi nedostupností bydlení. To je zase trochu paradoxní, protože jejich znevýhodnění v tom případě vyplývá z fungování právě onoho systému, který je postaven na soutěži a realizaci individuálních strategií (což u někoho jsou právě investiční nákupy). Pro mě osobně výpovědi kolem role státu dále dokládají situaci, v níž mladí dospělí přejímají náhled starších věkových kohort (bydlení jako dominantně soukromá a tržní záležitost), ale kvůli změněné situaci (krizi dostupnosti bydlení) se v tomto dominantním příběhu začínají objevovat praskliny.

S jakými výhledy do budoucna mohou počítat ještě mladší věkové kohorty?

Výhledy do budoucna a predikce jsou vždy ošemetné. Jeden z možných scénářů je, že se budou dále vyostřovat současné trendy, které posílí i pandemie covidu-19. Budou se dále zvyšovat majetkové nerovnosti, bude stoupat nedostupnost bydlení, posílí se proces financializace bydlení, kdy se bydlení stává (hyper)komoditou a výnosnou investicí, spíše než domovem, a dojde k posílení všech negativních efektů s tím spojených. Strategie zajišťování bydlení nastupujících věkových kohort se budou více a více štěpit podle toho, jestli jsou v rodině mezigenerační transfery nebo ne, čímž se bude zvyšovat práh pro naskočení do onoho na vlastnictví založeného režimu bydlení.

Úplně banálně řečeno, o životní úrovni, pojištění, podpoře v krizových situacích bude dál a stále více rozhodovat to, do jaké rodiny se člověk narodí. V odborné literatuře se tomuto procesu říká „refamilializace státu blahobytu“. Určitá část společnosti bude vyloučena z realizace svých ideálů a aspirací. Vezmeme-li v úvahu to, že jedním z legitimizačních nástrojů moderního kapitalismu je to, že o člověku nerozhoduje místo narození, ale jeho následná aktivita, tak můžeme dovodit, že pokud bude významné části společnosti jasné, že se můžou snažit, jak chtějí, ale nikam to nevede a nijak si nepomůžou, může definitivně padnout jedno ze silných legitimizačních vyprávění ospravedlňujících stávající systém.  

No, anebo taky ne. Pandemie může být naopak pochopena jako bod obratu a šance k postupnému vytvoření soudržných, solidárních a udržitelných společností. Může například dojít k přeuspořádání vztahů mezi trhy a státy. Státy, v kooperaci se silnými sociálními hnutími, budou hrát aktivnější roli v oblastech, z nichž se doposud stahovaly, zavedou programy a politiky, které budou naopak bránit zvyšování nerovností, procesu financializace a zvyšování nedostupnosti bydlení, čímž se podaří stávající negativní trendy zvrátit.

Sdílejte tuto stránku