Vydáno: 14. 6. 2022
Z médií

V průběhu května a června badatelé a badatelky Sociologického ústavu AV ČR vystupovali v médiích. Co se nevešlo do samostatných aktualit?

Ilustrace: Pixabay.com

Deník Alarm přinesl před časem dlouhý rozhovor s antropoložkou Lucií Trlifajovou: o mzdách, chudobě, složitostech dávkového systému i neschopnosti státu reálně pomáhat. Podle ní je současná situace hodně riziková i pro zástupce střední třídy. „To, co zatím vidíme jako politická opatření, příliš ke zmírnění ohrožení těchto lidí nepřispívá. Navíc se mluví jen o inflaci, prudký růst cen bydlení jako by neexistoval. Jako by tu vůbec nebyla citlivost k tomu, že stejný růst cen má velmi odlišné dopady na lidi s různými příjmy,“ varuje Trlifajová. Kritizuje zároveň například fungování současného systému takzvaných nepojistných dávek, který oproti předpokladům spíše poskytuje minimální pomoc, ze které nejde žít, a sociální práci de facto redukuje na represi a kontrolu. Trlifajová poskytla také komentář pro pořad 168 hodin vysílaný Českou televizí. V reportáži Nový začátek mluví o nárůstu počtu nově zahájených exekucí mezi roky 2020 a 2021 o 30 tisíc. „Lidé si vezmou půjčku pro nějakou krizovou situaci a než se to do té exekuce dostanou, tak to trvá nějakou dobu. Takže není to neznamená, že teď je tady více chudých lidí a zítra bude více exekucí. Ale třeba za rok to velmi pravděpodobně se projeví,“ naráží antropoložka na skutečnost, že dopady pandemie a současná inflace táhnou další chudé lidi do dluhové pasti. „Když má člověk exekuci, tak vzhledem k extrémně nízké nezabavitelné částce je tlačený do nějakého poloformálního trhu práce – část příjmu má legálně, ale část dostává neformálně – a to má také dopady na státní rozpočet,“ popisuje Trlifajová. Podle ní zároveň nejde jen o finanční stabilitu, ale také celkovou psychickou a zdravotní stabilitu člověka. „Exekuce je vlastně chronický stres, který má dlouhodobé dopady,“ doplňuje. Trlifajová hovořila o rostoucích cenách energií a dopadech na domácnosti v Českém rozhlase Plus (čas 2:25:50).

Socioložku Martu Vohlídalovou zmiňuje magazín Refresher, který se zabýval neplacenou prací žen. Tou se zpravidla rozumí prací péče o domácnost a její členy, výchova dětí a jejich vzdělávání. Podle Vohlídalové se ale nejedná jen o úklid, řeč je také o takzvané „mentální náloži“ (mental load), která je s péčí o domácnost přímo spojena: starost a zajištění činností, dohled na jejich „kvalitu“ a podobně.

Religionistka Andrea Beláňová publikovala článek v Katolickém deníku, ve kterém se zaměřila na výzkum realizovaný na církevních základních a středních školách v rozhovorech se stávajícími i bývalými kaplany. Ten se věnoval právě roli kaplanů: co se od nich ve školách očekává nebo čím se zabývají. Beláňová například vysvětluje, že očekávání od práce školních kaplanů se mohou zásadně lišit. „Jiný pohled mají představitelé církve, odlišně ho vnímají zase ředitelé škol, kolegové–pedagogové, studenti či rodiče. Kaplani jsou tak trochu tlumočníky mezi různými požadavky a potřebami. (...) Církev očekává, že kaplan bude garantovat duchovní život školy a pečovat o něj. Měl by fungovat trochu jako prodloužená ruka církve a garant morálky na škole, který má ale zároveň blízko k jejímu každodennímu fungování,“ popisuje. Co vyplývá ze závěrů výzkumu? Shrneme-li závěry naší práce, lze říci, že kaplani jsou důležitou součástí života církevních škol. Jsou to lidé, kteří musí být obdařeni kreativitou a schopností překládat mezi potřebami různých skupin v prostředí školy. Vnímají se jako zastánci studentů, doprovod pedagogů a poradci ředitelů. Uvědomují si také zodpovědnost vůči své církvi. Snaží se být nositeli křesťanských hodnot a předávat je často těmi nejjednoduššími způsoby. Kaplani své školy dobře znají, skoro jako širší rodinu. Umí být důvěrníky a trochu psychology, dokážou srozumitelně komunikovat o víře a být blízko životu školy. Pro církev je to zajímavá výzva. Mohla by proto (nejen) školním kaplanům věnovat více pozornosti a uznání. Poskytnout jim například specifi ckou formaci nebo organizační platformu. V neposlední řadě by pak mohla využít jejich zkušeností s mladou generací a schopností pro propojování různých světů, třeba i směrem k široké české veřejnosti,“ píše Beláňová.

Shodou okolností napsal pro Katolický týdeník svůj komentář také sociolog Tomáš Hoření Samec, tentokrát o tom, co s nedostupným bydlením. „Obecních bytů, kde je možné zachovat stabilnější nájemné, je ve většině měst nedostatek. Růst cen nemovitostí – a jejich zhodnocení – může být zdánlivá výhra pro současné vlastníky. Rostoucí ceny energií, stavebních materiálů a prací ale zvyšují náklady na provoz, údržbu a opravy domů. Také nelze zaručit, že ceny porostou rovnoměrně v celém Česku a že se půjde jednoduše přestěhovat například za prací. Jinými slovy, situace je palčivá nejen pro ty, kteří do pomyslného vlaku směr vlastnické bydlení nestačili naskočit, ale i pro ty, kteří budou chtít jen ‚přestoupit do jiného vlaku‘: přestěhovat se do většího, pomoci svým dětem zajistit si bydlení nebo čelit ztrátě člena rodiny nebo následkům rozvodu. Jak jsme se dostali do této situace, která se někdy označuje jako ‚krize dostupnosti bydlení‘?“ ptá se Hoření Samec v úvodu svého textu. Dále popisuje postupný posun v tom, jak uvažujeme o bydlení. To by si měl podle běžných představ každý zařídit sám, v praxi často s pomocí rodiny. Mezigenerační výpomoc však podle sociologa dosud byla možná i díky rozsáhlé privatizaci státního a poté obecního bytového fondu. „Státní podpora se omezila na daňová zvýhodnění u hypotéčních úvěrů, příspěvek na stavební spoření nebo třeba dotace na zateplení panelových domů. Aktivní roli ve výstavbě však stát i města zanedbaly. Vytvořil se tak systém založený na soukromém vlastnickém a nájemním bydlení a jen s malým podílem bytů družstevních či obecních,“ vysvětluje a zdůrazňuje problematiku takzvané financializace bydlení, kdy na trh s bydlením vstupují investoři a z bytů se stává investiční nástroj.  „V této situaci by se mohlo zdát, že bude platit logika: stavme více domů a bytů, situace se vyřeší. Ne tak docela, stavět více tzv. ‚investičních příležitostí‘ se nevyplatilo například ve Španělsku, kde zhruba před deseti lety praskla cenová bublina, projevily se důsledky finanční krize na pracovním trhu, vzrostla nezaměstnanost a model bydlení podobný českému se otřásl v základech,“ zmiňuje příklad ze zahraničí Hoření Samec. Podle něj není v Česku tento problém zdánlivě tak akutní, krize se však začíná dotýkat stále širších sociálních skupin. Řešením podle něj může být neupínat se na stále nákladnější vlastnické nebo nejisté soukromé nájemní bydlení a nacházet nové, finančně dostupnější formy, jako jsou obecní nebo participativní bydlení. Inspirace můžeme hledat v zahraničí, například v podobě spolkového bydlení s vyloučením spekulace s vlastnickými podíly.

Ekonomka Kamila Fialová odpovídala ve zprávách televizního kanálu Prima na dotazy týkající se inflace. Podle ní již dnes vidíme na údajích z šetření Život k nezaplacení, že přibývá domácností, které reagují na zrychlující inflaci, a jejich reálné chudnutí tím, že si hledají jinou, a nebo dokonce další práci k té, kterou již mají. Zásah inflace do českých domácností je nicméně vysoce individuální. „Existují domácnosti, které zvyšující se inflaci pocítí poměrně málo, tím, že se snižuje hodnota jejich úspor. Zároveň na druhé straně existují i domácnosti, které jsou tím nepříznivým vývojem zasaženy velice intenzivně, musejí omezovat nezbytné výdaje, musejí omezovat výdaje na bydlení nebo na potraviny. A v takovýchto případech samozřejmě je těžké hledat nějaké další cesty, kde ještě více ušetřit, omezování výdajů v těchto případech už samozřejmě těžko připadá v úvahu,“ popisuje Fialová. Dobrým řešením situace podle ekonomky není půjčka z důvodu možného dalšího zhoršování situace a s tím spojené hrozby exekuce. „Možnost, které lze využít, je podívat se, jestli třeba domácnost nedosáhne na nějaké sociální dávky, například na příspěvek na bydlení nebo podobnou formu státní pomoci,“ uzavírá Fialová.
Ekonomka Fialová se objevila také ve studiu Radiožurnálu, konkrétně v pořadu Děti se ptají. Zde dostala od dětí otázku, jestli má inflace vliv na různé sociální vrstvy a zda třeba někomu škodí víc a někomu zase míň (čas záznamu 19:45).

Sdílejte tuto stránku