Vyšlo nové číslo Sociowebu 6/2011

Oddělení Ekonomické sociologie se touto problematikou začalo zabývat kvůli tomu, že jsme stále tíživěji pociťovali její absenci a dokonce absenci zájmu o ni v případě většiny našich kolegů. Jakoby dobrou sociologii – stejně jako kteroukoli jinou sociální a humanitní vědu – šlo dělat „na zelené louce“, bez kontaktu s klasiky i dřívějším poznáním, prostřednictvím pouhého kopírování toho, co je údajně aktuální na západ od našich hranic. Nehledě k tomu, že s takovýmto pojetím nesouhlasíme, ponor do dějin české sociologie ukazuje silné i slabé stránky dřívější české sociologie a v řadě ohledů nám může umožnit lepší pochopení nás samotných i toho, co zkoumáme. Nebo přinejmenším může poskytnout dostatečný kritický odstup od (výsledků) naší práce, které za pár (desítek?) let budou zcela jistě antikvované – možná mnohem víc než to, co vybádali a sepsali naši předchůdci.

Aktuální výzkum probíhá v rámci projektu Dějiny a současnost české sociologie, který podpořila Grantová agentura ČR. První příspěvek tohoto čísla Sociowebu proto přináší informace o cílech tohoto projektu a jejich dosavadním naplňování. Kromě technických a obsahových záležitostí přitom informuje o metodickém ukotvení projektu a jeho zásadní odlišnosti od standardních sociologických výzkumů. Aby studium dějin české sociologie přineslo nové a relevantní výsledky, musí začínat primárně jako historický podnik. Je třeba provést archivní výzkumy a úplné rešerše v dřívějších publikovaných zdrojích, zpracovat bio- i bibliografická data a teprve na tomto základě je možné analyzovat ideový a konceptuální vývoj starších sociologických snah. Jedině tak je totiž možné eliminovat obrovskou řadu omylů nebo v podstatě bezobsažných klišé, s nimiž starší sociologickou tradici nahlížejí naši současníci (pokud to vůbec dělají), a dobrat se skutečného poznání.

Následující dva články ukazují některé málo známé vrcholy předmarxistické sociologické práce. Jiří Večerník popsal největší dílo tzv. pražské sociologické školy, vycházející z tehdy nepředstavitelně rozsáhlého a obtížně proveditelného výzkumu poměšťování obcí v okolí Prahy, jehož vydání v předvečer druhé světové války jej odsoudilo k nenáležitému zapomnění. Podobně jako třeba vynikající esejistickou analýzu bratislavského předměstí Dornkappel (dnešní Trnávka) z pera I. J. Marka. V podobě „recenze po sedmdesáti letech“ (a přesto první) Večerník shrnuje výsledky části výzkumu a i přes pochopitelné výhrady, které bychom dnes mohli vznést vůči tehdejším metodám práce, ukazuje její zásadní význam a především to, jak dalece nám může přiblížit každodenní život před třemi čtvrtinami století: časově relativně málo vzdálený, a přesto v řadě ohledů zcela odlišný od dnešního.

Následující biografický medailon ekonoma Josefa Macka z pera Vladimíra Benáčka dokládá, že Macek byl mnohem víc než standardním ekonomem a v lecčems jej můžeme považovat za zakladatele české ekonomické sociologie. Za povšimnutí stojí také jeho širokospektré zájmy, u tehdejších akademiků nikoli výjimečné, které zásadní měrou překračovaly jeho obor(y). Macek kromě jiného po čtvrt století vedl revui Naše doba, jeden z nejzásadnějších dobových populárně odborných časopisů vůbec.
Další dva články pojednávají o druhém „zlatém věku“ české sociologie, k němuž došlo po jejím povolení a novém ustavení v šedesátých letech 20. století (a který skončil s nástupem tzv. normalizace). Michael Voříšek zkoumá vznik této sociologické skupiny – spojené spíše generačně a intencionálně, než věcně a metodicky – a její návaznost na starší oborové tradice, přitom si klade širší otázky po smyslu poznání (sociologické) minulosti. Naproti tomu Anna Kopecká přibližuje výsledky studentského výzkumu rozhovorů s žijícími pamětníky a upozorňuje na shromážděný unikátní materiál, který by měl být využit k dalším analýzám. Oba texty – každý svým vlastním způsobem – tak upozorňují na potřebu další práce při studiu dějin české sociologie a na její užitečnost nejen pro vlastní sociologické bádání, ale především pro osobní a intelektuální vývoj těch, co se do něčeho takového pustí.

Abychom však neskončili (jenom) u patetických proklamací, je třeba konstatovat, že výzkum dějin jakéhokoli intelektuálního snažení je především velké dobrodružství a zábava. I ve srovnání se současným, důvěrně známým stavem. Která instituce by si dnes mohla dovolit nechat zpracovat výzkum IQ svých zaměstnanců (jako to udělal Státní úřad statistický v roce 1928)?! Nebo který šéfredaktor odborného časopisu by se odvážil požadovat po čtenářích svého časopisu následující: „Sociologie je věda. Věda je nauka o řádu. Řádu teoretickému odpovídá řád praktický. Jedním z užitečných a příjemných projevů praktického řádu jest též platit předplatné. Patříte mezi vyznavače řádu? Zaplatil jste předplatné?“, jako to dělala meziválečná Sociologická revue?! Jenže kdyby měl dnes třebas Sociologický časopis žít z předplatného, asi by už dávno skončil, a další by asi ani nevznikly. I v tomto ohledu nastavuje minulost zrcadlo přítomnosti.

Prázdninové dvojčíslo Sociowebu se bude věnovat tématu volného času a dovolených, a to z různých úhlů pohledu.

Seznam článků tohoto čísla:

Projekt Dějiny a současnost české sociologie (Zdeněk R. Nešpor)
Chef-d’oeuvre meziválečné pražské sociologické školy: obraz života v příměstí Prahy (Jiří Večerník)
Josef Macek – zakladatel české ekonomické sociologie (Vladinír Benáček)
Břemeno (sociologické) minulosti (Michael Voříšek)
Česká sociologie let 1948-1969 očima sociologů (Anna Kopecká)