Vyšlo nové číslo Sociowebu 11/2010

Sociologie si ne vždy uvědomovala, že lidé jsou také vtělené bytosti, nejen aktéři se svými postoji a hodnotami. K tělům se váží různé kulturní významy, těla jsou kontrolována, regulována a reprodukována. I pojmy „zdraví“ a „nemoc“ jsou sociálně konstruovány; nejsou to „vnitřní“ vlastnosti jedince, ale jsou vyjednávány v rámci sociálních interakcí.

Pojem těla se začal v sociologii více objevovat relativně nedávno, ve druhé polovině osmdesátých let a v letech devadesátých. Někteří autoři poukázali na to, že tělo a tělesnost se ze sociologie v jejích samotných počátcích postupně vytratily a „vtělenost“ sociálních aktérů byla zapomenuta či skryta. Podle dalších sociologů se tělo stalo „reflexivním projektem“, kterým se snažíme vyjádřit svou osobní identitu s pomocí praktik dietního stravování, cvičení a režimů zdraví a krásy.

Feministická sociologie koncem 90. let upozornila na nedostatky a rizika tohoto „tělesného obratu“. Poukazuje na to, že toto ztracené a znovu nalezené tělo v sociologické teorii je ve skutečnosti tělo mužské. Ženské tělo bylo v klasické sociologické teorii přítomno pouze ve své „tělesnosti“ jako protiklad mužského sociálního světa. Ženy zde existovaly jako sexuální a reprodukující těla, byly identifikovány s organismem, instinkty a přírodou. Koncept těla jako podmínky a základu jednání byl nadále vyhrazen mužům. Pokud se v klasických textech hovoří o těle, není nikdy zmíněn jeho gender – pokud se nehovoří explicitně o ženském těle. Zároveň hlavní snahou klasické feministické sociologie bylo naopak od tělesnosti se vzdálit či ji dekonstruovat – například skrze kategorii genderu.

Pokud sociologicky studujeme ženské tělo, musíme se zaměřit nikoli na tělesnost samu o sobě, ale na to, jak těla žen byla a jsou prožívána, zakoušena, kontrolována, případně vykořisťována. Zároveň musíme věnovat pozornost i mužským tělům, která s sebou nesou své vlastní hranice a vyloučení. V tomto čísle Sociowebu usilujeme o nastínění některých témat, která souvisí s tělem a tělesností a s tím, jak se těla „promítají“ do genderových a obecně do sociálních vztahů. Pozornost je věnována tomu, jak je ženské (a mužské) tělo konstruováno ve vztahu k reprodukci (článek Elišky Kodyšové o ženách a jejich sebepercepci při těhotenství a porodu) či nereprodukci (článek Hany Haškové o volbách dobrovolné bezdětnosti a článek Lenky Slepičkové o ženském těle v procesu léčby neplodnosti). Článek Radky Dudové ukazuje, jak bylo v minulosti v ČR zacházeno s právem romských žen na tělesnou integritu ve vztahu k reprodukci. Články Lenky Formánkové a Hany Maříkové nastíní, jak gender těla spoluurčuje životní, rodičovské a pracovní dráhy žen i mužů. Závěrečný článek Marty Vohlídalové a Kateřiny Šaldové se věnuje tomu, jak tělo vstupuje do vztahu, který by tělesností nijak ovlivněn být neměl - zabývá se problematikou sexuálního obtěžování na českých univerzitách.

V novém čísle Sociowebu tak otevíráme téma, kterému se oddělení Gender a sociologie zatím systematicky nevěnovalo a které je ve skutečnosti mnohem širší a zahrnuje i další oblasti, které by rovněž zasluhovaly výzkumnou pozornost. I tak doufáme, že číslo poskytne zajímavou četbu a podnětné uvedení do problematiky ženského (a mužského) těla a tělesnosti.

Seznam článků tohoto čísla:
Sebepercepce ženského těla v těhotenství a při porodu v kontextu porodnické péče v České republice (Eliška Kodyšová)
Přirozenost a normalita rodičovství aneb Jak se volí bezdětnost (Hana Hašková)
Ženské tělo a medikalizovaná neplodnost (Lenka Slepičková)
Populace, reprodukce a nevhodná těla: Pokusy o regulaci romské populace ve druhé polovině 20. století (Radka Dudová)
Chtěla jsem být matkou… Profesní volby mladých žen v souvislosti s mateřstvím (Lenka Formánková)
Péče o děti jako genderovaná aktivita? (Hana Maříková)
Reakce na sexuální obtěžování: příklad vysokoškolského prostředí (Marta Vohlídalová, Kateřina Šaldová)